Chtěl jsem vás jen upozornit na novinku Giant Squid – Minoans. Američani se vracejí po třech letech od vydání Cenotes – to bylo hodně veselé, možná až skočné album. Svižné, ale přitom patřičně praštěné, jak je pro tuhle bandu typické. Vrcholem praštěnosti bylo onehdá The Ichtyologist v roce 2009, extrémně svérázný doomový počin s biologickými přesahy. To bylo, mimochodem, opravdu výborné album. Komu uteklo, tak by měl okamžitě vyběhnout tento hřích napravit. Třeba na Bandcamp, kde mají všechno volně k poslechu.

Na aktuální novince se obří hlavonožci rozhodli upnout vědecké bádání zaměřit spíše historickým směrem – circa 4000 let zpět do období rozkvětu mínojské civilizace. Vím o ní naprosto kulové, nerozumím ani tomu, co se píše na wiki, já v těhle věcech byl vždycky poslabší. Tady si vystačím s tím, že to byli neobyčejně šťastní lidé (jejich kultura zažila expanzi dříve, než lidstvo vynalezlo infarkt, chlebíčky a bluegrass), dokud jim teda Achájové nerozkopali hračky. Jak tragické. Ale zároveň výborné téma pro doomové album. Poděkujme tedy tímto Achájům za inspiraci a jejich potřebě dupat trávník na cizím pozemku, o jejich sexistických válečných výpravách by se určitě dalo napsat mnohem víc, myslím. Velmi, velmi inspirativní.

Minoans se hudebně vrací trochu zpět. Kecám. Ne trochu, ale dost. Opouští hravost a experimenty, je posluchačsky podstatně otevřenější, předchozí nahrávky v něm nenajdete. Je to skok v čase zpět k dobám Metridium Fields – zde panuje údernost, strohé melodie a hlavně krutá atmosféra. Fláky jdou vstříc posluchači bez větších obtíží, žádné kudrlinky. Giant Squid mají ovšem v zásobě dva těžké kalibry. Prvním a zásadním je Jackie Gratz a její violoncello. Jestli tedy stále marně přemýšlíte, co dělá zvuk Squidů a Grayceon tak nepopsatelným, tak je to právě role této jemné dámy. To je masakr, co s tím ve výsledku provádí. Phaiston Disc zní zprvu jako docela průměrná doomová rubačka, pak už ale jede prim Jackie a je z toho jeden z nejvíc strhujících fláků, co kdy nahráli.

Druhý výrazný prvek, když vynechám takové detaily jako fantastického Gregoryho nebo výborné Southardovy klávesy, je určitě Tim Green za pultem (podepsaný pod druhým albem Red Sparrowes, třeba). Ne, album by ani náhodou nevyznělo tak dobře, kdyby u produkce zůstal Matt Bayles, tohle chtělo opravdu něco jiného, surovějšího a primitivnějšího. Ale přitom monumentálního, epického. Povedlo se, výsledek je perfektní, album má duši, není to žádná sobecká přehlídka instrumentálních dovedností, ani čistý metal. Akorát pro Minoans. Porovnejte úvodní Minoans s Ampullae of Lorenzini z výše jmenované prvotiny, to produkoval Anderson. Je to jinde.

Na první pohled skromných třiačtyřicet minut stopáže si posluchače slušně povodí, pocitem je to delší album, než fyzicky skutečně je. Což je asi plus. Ale abych byl i trochu kritický – podepisuje se na tom maličko bezvýchodnost některých pasáží, kupříkladu části Palace of Knossos, či sedmičky Pearl… Tam to mohlo být o chloupek dále. Tohle je vlastnost všech alb Giant Squid, vždy je tam taková nějaká chvilka, kterou se naučíte ignorovat.

Nicméně i tak je Minoans šleha, co si budem… vzhůru do vln!