GLASS CLOUD se jmenuje nová kapela kytaristy Joshe Travise (dříve The Tony Danza Tapdance Extravaganza) a pěvce Jerryho Roushe (ex-Sky Eats Airplane, Of Mice And Men). The Royal Thousand je jejich první album. Hudba na CD se dá jednoduše popsat jako math metal, metalcore, možná lehce djent, což samozřejmě vzhledem k současnému dění na metalové scéně není nic nového ani neobvyklého, přesto si však myslím, že má jisté přednosti a na poměry dnes již dost provařeného stylu se jedná o nahrávku vcelku zajímavou.

Na albu hrají prim tvrdé mathmetalové pasáže resp. Travisovy divoké a hutné riffy, ne úplně nepodobné těm, které jsme zvykli slýchat na albech TTDTE. Ovšem na rozdíl od jeho bývalé kapely se v hudbě GLASS CLOUD nacházejí i jakési měkčí, nu-metalové, možná trochu emo pasáže vzdáleně připomínající třebas DEFTONES, a ty házejí kapelu ideově trochu jinam.

Z minulosti víme, že kytarista umí ze své osmičky vyloudit skutečnou divočinu a kupříkladu kusy If He Dies, He Dies nebo White Flag to jen potvrzují, nicméně album The Royal Thousand je zajímavé především tím, že není jen o tvrdosti. GLASS CLOUD umí zajímavým způsobem mixovat hutné podladěné riffovačky a harmonické, melodické pasáže. Nejlépe tento kontrast působí asi ve skladbě Ivy & Wine, která dle mého nejlépe vystihuje, o co jde a je tou nejlepší věcí z desky.

Předností kapely je však i kvalitní zpěv. Jerry Roush má sytý, pevný hlas, který drží barvu a osobitost i ve vypjatých melodických pasážích a nesklouzává k exaltovanému ječáku, čímž si získává moje velké sympatie. (Trochu mi jeho čisté vokály připomínají Coreyho Puttmana z NORMA JEAN). Řev má také na jedničku a je to zřejmě především jeho zásluha, že mi tato kapela uvízla v hledáčku.

GLASS CLOUD nabízejí na poměry žánru srozumitelné, přímočaré vály, které mají drtivý tlak a obsahují některé vskutku chytlavé nápady. Vynechávají zbytečnou ekvilibristiku a útočí přímo na branku, ale zároveň při tom nepůsobí banálně a jejich skladby nejednou překvapí. Do výčtu pozitiv je třeba připočítat i čitelný, hutný zvuk a příkladně razantní rytmiku, která zdaleka není jen do počtu. Ve výsledku je tak The Royal Thousand až nečekaně povedené, moderně znějící metalové album, o kterém se dá říct, že skončí dřív, než začne nudit.

Masového úspěchu nebo závratné kariéry se kapela zřejmě nedočká, na to přichází s danou hudbou už docela po sezóně, přesto si však myslím, že díky kouskům jako jsou Ivy & Wine, If He Dies, He Dies či úvodní White Flag nemusí nahrávka ani zapadnout. Dle mého důkaz, že pokud se sejdou ti správní muzikanti, je stále možné i v rámci zdánlivě vyčerpaném žánru vytvořit kvalitní, našlápnutou desku.