Před pár lety jsem viděl Gnod na Sedmičce. Velice solidní psych rockovou jízdu tlačily dvě basy, dokonce jsem si zavzpomínal na Aluk Todolo, ale příznivý dojem z koncertu neměl dlouhého trvání, nebyl nijak zásadní. Nebudu předstírat, že bych z nálože alb, splitek, kolaborací Gnod vydaných mezi lety 2007 a 2013 slyšel víc než náhodný, dost omezený výběr, přesto však prohlásím tuto epizodu jejich existence za dobrou, ale nijak zásadní. Nenacházím tu něco, co by z Gnod dělalo kapelu, kterou by mělo cenu poslouchat spíš než desítky jiných současných „dobrých“ psychedelic rockových kapel (viz White Hills, Wooden Shjips ad.), něco, co by je řadilo po bok Circle nebo Sunburned Hand of the Man.

Přitom však mají dost vysokou reputaci, částečně snad díky prostředí, ze kterého vycházejí. Kapela hraje, zkouší, žije v salfordském Islington Millu (u Manchesteru), obrovské viktoriánské stavbě, kde funguje jakási alternativní komunita nejrůznějších uměleckých (a zřejmě také drogových) typů. Gnod tak fungují nejen jako kapela, ale také jako společenství - kapelou prý prošlo přes 30 lidí a ze začátku spolu jamovalo až 16 hudebníků. Výrazněji vystupovat nad svůj kontext však začali až se vznikem Tesla Tapes.

Hudebníci samotní říkají, že psych/space/krautrocková éra vygradovala na Roadburnu 2012, načež přišel pocit slepé uličky a snahy o posun někam dál. Dvě hlavní postavy Gnod, Paddy Shine a Chris Haslam, tak začaly experimentovat s elektronikou a synťáky. O rok později začínají Gnod s Tesla Tapes, labelem pro sebe a své známé, zaměřeným na techno, elektroniku oproti běžné klubové produkci hrubšího, méně uspořádaného ražení. Mezi první nahrávky patří Dwellings (Ch. Haslam) a Druss (P. Shine). Živé sety se zásadně mění - viz reakce na předchozí vystoupení v Praze. Přesto trvá dva roky, než z Gnod vypadne mamutí nahrávka Infinity Machines, která má potvrdit transformaci kapely a funguje téměř jako debut nové kapely.

Infinity Machines prý odkazuje na lidské schopnosti a lidskost zapomínanou ve věku tabletů - každý z nás je stroj na nekonečno. Zároveň však název i obal evokují dronové album Coil - Time Machines. Album strašně sjíždí a odkazuje přímo na drogy. Použití termínu „machines“ upomíná pro změnu na burroughsovskou paranoidně dystopickou vizi světa ovládaného nejrůznějšími tajnými společnostmi. Bez ohledu na záměr autorů nabízí toto čtení rámec pro pochopení ideologie Gnod. Ano, v zásadě to jsou hipíci, protisystémoví a utopičtí. Berou drogy, dělají umění a snaží se udržet si vlastní kus světa bez normalizujících vlivů. Zároveň však přítomnost Coil a možná spojitost s Burroughsem (nemusí v tom být záměr, ovšem například název skladby Control Systems do jeho stylu zapadá) naznačují spojitost s industrialem hlubší než jen převzetí jeho prvků do hudby.

Infinity Machines se nedají zařadit do jednoho žánru a ani oblíbené eklektické škatulky se čtyřmi lomítky nevystihnou podstatu. Mezi nejdůležitější složky patří současně znějící elektronika, techno, dub techno, srovnávat můžeme s duem Lumisokea ze spřízněných Opal Tapes nebo Samuelem Kerridgem (Inevitable Collateral), to už jsou však projekty, které výrazně přesahují taneční žánry směrem k temnotě a experimentu. V Inevitable Collateral a zvláště Desire zní rytmy Godflesh (album Us and Them), díky přítomnosti saxofonu se dají vzpomenout i rané projekty jako God (Broadrick, Kevin Martin, John Zorn) či klidnější polohy Painkiller (Zorn, Bill Laswell, Mick Harris). Jindy zase saxofon v poloze „umírající nosorožec“ ve spojení se striktní rytmikou připomene Zu, ale dokáže i zvolnit a navodit melancholii Bohren and der Club of Gore (viz track Infinity Machines). Spinal Fluid se nejvíce podobá rockové poloze Gnod, ale asi takovým způsobem, jako když si The Soft Moon řekli, že se post-punk dá dělat i tanečně - na albu není podle autorů jediná kytara.

Gnod tedy dělají temnou elektroniku podkreslenou synťáky, které se blíží k drone i hluku, přičemž výraznou melodickou roli má saxofon, který často supluje kytary. Rytmus většinou určuje elektronika, například ve White Privileged Wank však tuto roli přebírá basa a najednou vzniká až stonerová hypnóza, trochu jako kdyby Skullflower přehrávali Earth. Fascinující je, že v podání Gnod ona zdánlivě nesourodá směs vlivů funguje bez jakéhokoli vzájemného dření, pocitu nucenosti či umělosti. Pojícím prvkem bude hypnóza, fascinace rozsáhlými zvukovými útvary, které jedou do nekonečna a posluchače odnesou s sebou, vlastní technu, reggae, krautrocku. Jak se Gnod tato syntéza povedla? Dovolím si spekulaci, že za to může onen mytický Islington Mill, týdny a týdny jamování, koncerty a celkové fungování kapely jako jediného organismu.

Srovnání mířící na konkrétní prvky hudby vždycky postihnou jen část hudby Gnod a mohou odvézt pozornost od výjimečného celku k inspiraci v jednotlivostech. Proto se vrátím k industrialu. Neortodoxní přístup ke skládání spojený s využitím elektronické rytmiky a „melodiky“ na hranici i za hranicí hluku totiž vystihuje první vlnu industrialu, Throbbing Gristle a SPK (zejména album Leichenschrei s famózními dechy). Gnod samozřejmě jen těžko dosáhnou originality a vlivu zejména TG, ale spojuje je neúcta ke konvencím a schopnost vystoupit ze žánrů, protisystémový přístup (přestože do totální destrukce hlásané a místy praktikované SPK mají Gnod hodně daleko), atmosféra teroru (viz Importance of Downtime, ale opět, mrazivost SPK dosahuje jiných úrovní), ale i jisté diletantství (není myšleno negativně), psychopatické proslovy, neochota ohlazovat nebezpečné rohy (srov. Desire s něčím z Leichenschrei nebo živáky TG).

Uvidíme časem, ale tohle může být velká deska. Téměř dvouhodinová stopáž nevadí, jelikož nic nepřebývá, naopak se díky ní může posluchač lépe ponořit do různorodého světa Gnod, ještě lepší však může být, zejména ze začátku, pouštět si album v klidu skladbu po skladbě. Gnod výrazně překonali jak starší psychedelický rock, tak novější elektronické pokusy a mohou se etablovat jako jeden z nejzajímavějších nadžánrových projektů současnosti.