Ať si kdo chce co chce říká, není nad irského kominíka, v keckách, v rockeckách, v post rockeckách. Tak tak, štráduje si to po Mléčné dráze, frajersky si pohrává koutkem úst s čmoudící dýmkou (varování: kouření škodí zdraví!) a tu a tam

šťouchne koulí, jako koulí a ne koulí, rozumíme si, do malé modré planetky flákající se poblíže Venuše a Marsu. To aby se nezanesla svinstvem až tak moc. Takhle se na ten sajrajt musí, pěkně vymlátit, a když na to všelijaká božstva nestačí, dej to za úkol kosmickému panáčkovi – astronautovi, dyť jich kolem hlavy lítá dost. Stačí raketa … 3 … 2 … 1 … START! (varování: toto nemá co dělat s tou vtipnou rostlinkou).
Ehm, God Is An Astronaut jsou tři panáčkové z Irska, kteří si vybrali za svůj pozemský úkol obšťastňovat všemožné posluchače svým parádním instrumentálním

post rockem, který to mnohokrát odpálí do temných dálek rodících se hvězd, aby se však brilantně vyhnul zákeřným černým dírám, ovšem bez opomenutí vzdaní holdu vyhaslým obrům. Po dvou deskách The End of the Beginning (2004) a All is Violent, All is Brigit (2005) Irové nahráli příjemné EP A Moment of Stillness, které je ukázkou vyváženého hudebního skladatelství.
Tedy: překvapí, chytí, nenudí. Téže lze napsat, že na výrobku těžko hledat dobu trvanlivosti, na ja, to bude asi tím vakuem, řekl bych. Poznávacím znamením alba je vytrvalá gradace, až je možné, že na veškeré skladby je použit jedna šablona. Rozehřát a nechat shořet. Od jemných začátků k magmatu, který vytéká z uší. Ve finiši hrají prim klávesy a synthetizátor, jemný, citlivý, křišťálový zvuk, který je podoben lidskému hlasu, něco mezi zpěvem velryb a boha-ženy. Nálada získaná z A Moment of Stillness je příjemná pohoda tu a tam přecházející v nasáklost sentimentem a obráceně. Vážím si kapel, které dokáží být nejednoznačné, skrývající významy, dávající prostor pro vlastní interpretaci

posluchače, lze odhadnout, že God Is An Astronaut jsou jedni z nich. A Moment of Stillness je jiskřivé jako vztah dvou milujících osob, který nikdy netrpí neduhem únavy, jen vášnivé začátky, nikdy trhající konce. O tak jasných věcech jako muzikantský um, zkušenost, parádní zvuk, který ušel od předešlého alba kus cesty (pro srovnání si poslechněte Forever Lost na All is Violent, All is Brigit), ani nemá cenu diskutovat, vyzrálost se pozná. Vcelku jsem i překvapen určitou dvojakostí desky, má moc zajmout, vtáhnout do svého světa a uchvátit na každičký okamžik, ale třeba i poslech při jakékoliv práci, kdy soustředěnost na zvuk je tatam, není rušivý, spíš povzbuzující. V tomto shledávám velký klad, aneb EP do každého počasí.
Téže doporučuji mrknout na fotky z koncertu na stránkách kapely, to musí být mazec, jedna mrazivá báseň. Ty ju, teď jsem si vzpomenul na Mono, je-li libo nějaké přirovnání, tak bych dosadil právě je. Ovšem GIAA schází ona intenzivní niterná intimnost, spíš jsou koncentrovaná výbušnost japonských post rockerů, jsou víc heavy. Když jsem byl malý, chtěl jsem být kosmonautem, teď chci být bohem…

GIAA on mySpace