Tohle přece nejsou Godlflesh. To si asi říkala řada lidí, kteří se poprvé seznamovali s labutí písní Hymns. Nebylo se čemu divit. Nerozlučná dvojice Broadrick & Green tehdy poprvé nahrávala v profesionálním studiu a poprvé s bicmenem z masa a kostí. Hrany továrního kovu byly nezvykle obroušeny a skupina zněla i díky Justinově zpěvu o dost melancholičtěji a uvolněněji. To se psal říjen 2001. Broadrick se těsně před nadcházejícím turné psychicky sesypal a pěkných pár let se kvůli tomu vylízával z finančních nesnází. První položka následující hudební Broadrickovy kapitoly pod hlavičkou Jesu, Heart Ache, je hudebním zpodobněním tehdejšího stavu jeho mysli.

Fajn. Po devíti letech od vydání Hymns se stalo něco, co se v době nespočetných comebacků tak trochu dalo očekávat. Godflesh v létě 2010 odehráli na francouzském Hellfestu svůj první koncert. Bylo tedy otázkou času, kdy přijde na řadu další zářez do diskografie (mnohými až po letech opravdu doceněného) industriálního kolosu. Jako ochutnávka soudobé verze Godflesh nejdříve přichází EP Decline & Fall následovaná o 4 měsíce později plnohodnotným kotoučem s podobně depresivně laděným názvem A World Lit Only by Fire.

Broadrick dokolečka v rozhovorech opakuje, že aktuální počin souboru je návratem do časů prvních třech desek, hudebních symbolů zmaru ze špíny a šedi (post)industriální společnosti ventilovaných skrze primitivní agresi. Broadrickův řev raněného zvířete, Greenova basa hučící jako tavící pec a nemilosrdně ubíjející tempo bicího automatu – toť obchodní značka Godflesh, kterou se následně snažilo obšlehnout kvantum industriálních epigonů.

Ano, A World Lit Only by Fire je sice po hudební stránce stoprocentním návratem o 25 let nazpět, s přibývajícími minutami se ovšem do mysli vkrádá ono sakramentské: „Tohle přece nejsou Godflesh.“ Protože když dva dělají totéž, není to totéž. Je třeba se ptát, v čem se stará a nová tvorba liší, když duo používá stejné hudební postupy.

Tak zaprvé, kapela ještě nikdy nezněla tak stroze jako na novince. Deska je skutečně ohlodaná až na kost, Broadrick sice využil podladěnosti (v dnešní extrémní muzice poněkud trendové) osmistrunné kytary, ale nahrávka tím neuvěřitelně zvukově utrpěla. Zanikla zvonivá baskytara, ruchy a další industriální samply se ztrácí kdesi v dáli a výsledný sound zní jako pětkrát zjednodušená garážová verze Meshuggah. Zadruhé, i přes svou syrovost měla dosavadní alba Godflesh až metafyzický přesah, A World Lit Only by Fire však veškerou továrně apokalyptickou atmosféru postrádá. Konečně se dostávám k poslednímu a nejožehavějšímu bodu celé nahrávky. Kritérium „muzikálnosti“ je sice v případě Angličanů ožehavé, nicméně ani z opakovaného poslechu si posluchač neodnese nic, co by mu zůstalo v hlavě. Fádní párakordové riffy se nesou v unylém tempu a album je vůbec problém doposlouchat. Přitom i kusy ze Streetcleanera byly rytmicky zajímavé, vzpomínáte třeba na Head Dirt? Každé LP Godflesh neslo stopy progrese, ať už se jednalo o stopy hiphopu na Songs of Love and Hate, nebo elektronické záchvěvy Us and Them. Novinka v tomhle ohledu nabízí snad jediný zajímavý moment v páté Obeyed, kdy se Broadrickovi podařilo z osmistrunky vymáčknout jediný kloudný tritón. Zbytek desky (vyjma povedené Forgive Our Fathers) se jinak nese v šedi polopatických nápadů až moc okázale se schovávajících za masku primitivnosti.

Těžko říct, zda za nepovedeným návratem do starých dobrých časů přelomu 80. a 90. let stojí momentální pohodové rozpoložení hlavního mozku skupiny. Broadrick nyní spokojeně žije se svou rodinou v poklidné atmosféře venkova a zájem o Godflesh si užívá. Těžko říct, zda pravidlo o autentičnosti prožitku bolesti nutného k hodnověrným hudebním výsledkům platí vždy a všude, v případě loňského alba industriálních pionýrů platí bezezbytku. Zkuste ho porovnat se zmiňovaným Heart Ache, kdy byl Broadrick na dně. Je to slyšet.