Zatraceně originální. To byla má první slova, když jsem poprvé slyšel francouzskou kapelu Gojira. Bylo to asi před rokem, šlo o druhé album The Link (2002). Vůbec... francouzská scéna je u nás Slovanů poněkud neznámá, jejím skupinám je věnováno docela málo prostoru v metalových časopisech (nebo webzinech). Těžko říct, jestli za to může typické francouzské smýšlení a jejich suverenita, ale pravdou je, že o ostatních zemích slyšíme v kontextu tvrdé muziky mnohem více. Za poslední rok jsem u nich objevil přímo hromadu vynikajících kapel (samotná Gojira je v domovině neobyčejně populární), které invencí na sto honů překonávají i takové metalové národy jako je Švédsko.

Ale zpátky ke Gojiře (mimochodem jejich název je ekvivalentem pro známé monstrum Godzilla). Další slova, která následovala po již výše zmíněných, byla určitě ve smyslu TUDY VEDE CESTA! Velmi těžko stylově zařaditelná muzika... na první poslech nelze přeslechnout enormní vliv Meshuggah, ALE! V žádném případě se nejedná o padesátýosmý riffovaný sekačkový klon typu dá-dada-dá-dada nebo dada-dádada-dada-dádada; do toho zaslechneme nějaké ty reminiscence na Burn My Eyes (thrashcore jinak řečeno). Dalším veledůležitým inspiračním zdrojem je podladěná deathárna á la Morbid Angel. Kdo by takové neotřelé spojení zásadních skupin čekal! Ale aby toho nebylo málo, tak se přidává netradiční motiv metalové alternativy (teď jen těžko hledat stylově blízké kapely... možná Tool?) a s ní i netradiční vsuvky a nástroje, které především na The Link uklidňují rozjitřené emoce po nabitých riffostrojích, jež doslova a do písmene VRAŽDÍ. Nesmím zapomenout na jedinečný zpěvořev frontmana se zapamatovatelnou expresí. Tento kompot ovocí ze všech koutů světa báječně chutná a zve se jednoduše Gojira.

Přiznám se osobně, že The Link považuju za opus magnum a tak tedy očekávání byla více než velká. Na rovinu - poslední deska z minulého roku From Mars to Sirius je oříškem k rozlousknutí. Není pravda, že produkce linoucí se z reproduktorů nemá se starou tváří bandu nic společného, naopak. V čem tedy vězí problém??? Do výrazového slovníku přibyla nečekaná složka jakéhosi gojirovské atmosférického emometalu a novinku lze určitě označit za melancholickou. Zároveň ubylo technických prvků a ty nahradily přímočaré a neuvěřitelně masivní kytarové zabijárny, jež mají sílu laviny a efektivitu čínského dělníka. Ty hradby kytar podporuje fantastický zvuk, takový si kapela určitě přála už dřív. Kdy se dočkáme podobně nazvučeného alba v Čechách?

První polovina cd se nese ještě v duchu starší linie – Gojira tvoří přehledné písňové konstrukce se skvělým nábojem a drajvem. O mísení žánrů tu již byla řeč: přesto musím říct, že ve stylových přechodech není znát nějaké vnitřní rozštěpení – je to stále ta samá kapela! Novinka přece jen ubrala na tempu, skladby nabývají téměř epického charakteru (tři mají osm minut), muzikanti skvěle nechají jednotlivé nápady vyznít, nepospíchají s divokými změnami temp apod. Právě proto se na povrch line atmosféričnost, i přes ocelovost všech písní; někdo v tom může slyšet spřízněnost s Devinem Townsendem a to i přes absenci kláves. Závěrečná třetina desky (má to dohromady 67 minut) vyjevuje Gojiru v novém světle: citelně se zjemní, ubere se na agresivitě a zároveň přidá na emo-ciálnu. Přece jenom se mi však zdá, že závěr je až příliš nastavovaný. Škoda.

Musím na závěr, že popisovat hudbu frantíků není vůbec snadné; pral jsem se s tím. Navíc na poslední desku nemám ještě ucelený názor a to souvisí i s hodnocením. Věřím, že s přibývajícími poslechy poroste. Není to jednoduchá deska, dost těžko uchopitelná. Ale přesto, Gojira je fenomén. Nemůžu se dočkat koncertu.