Vyšla nová Gojira. Francouzská kapela, těšící se velikému zájmu v celoevropském měřítku konečně potvrzuje svůj triumf a po vynikající placce From Mars to Sirius přichází už se čtvrtou řadovkou. Hudební seskupení, sestávající se ze samých vynikajících muzikantů, udělalo podle mnoha lidí opravdu díru do světa. Od druhé desky The Link, která byla daleko tvrdší a neohrabanější, kapela nabrala směr ke tvorbě postavené na instrumentálním exhibicionismu a zároveň hře na posluchačovy emoce. S nadšením tedy nasazuji sluchátka a čekám, co bude.

Hned od začátku nelze pochybovat ani naslepo: Gojira má svůj rukopis především díky kytarám a bicím. To jsou dva faktory, které plní každý takt do sytosti všelijakým cinkrláním a triolkami. Úvod velmi podobný Global Warming z minulé desky povedeně navazuje na to, co už bylo a na co je bohatě v čem navazovat; ačkoliv bych první skladbu určitě nezařadil mezi ty nejzajímavější, hraje důležitou roli a příjemně naladí. Atmosféra mi připomíná pohled z okna dálkového autobusu, po kterém stékají kapky deště a dotvářejí tak chmurný pohled na zamlženou krajinu ubíhající kamsi za vás. Ať už je to náhodou nebo záměrem, podzim je prostě ideální čas pro vydání takového díla. Na konci úvodní pecky mě dost deprimuje klávesový nájezd na další píseň; je totiž už příliš chmurný – až nepříjemně. Dvojka Toxic Garbage Island ale totálně rozštípe. To je konečně to, na co jsem čekal. Demonstrace fantazie a šikovnosti kytaristy i bubeníka doprovází celou stopáž, ale tady je jedna z vrcholných chvil. U téhle kapely si vážím toho, že atmosférická a technická složka se nestřídají, ale prolínají. Celkový dojem je pak daleko celistvější, máte prostě dojem, že to někam spěje a někam se to vyvíjí. Tady bych rád řekl, že zpěv si zaslouží taky vyzdvihnout; vokalista totiž umí zpívat náladově a agresivně zároveň, a to není samozřejmostí.

Poněkud netradiční, ale stále dech beroucí je další skladba, A Sight to Behold. Klávesy tady hrají daleko větší roli než dosud a díky nižšímu tempu krásně vynikne i basa, v metalu tolik opomíjený nástroj. Yama’s Messengers už mi tak zajímavá bohužel nepřipadá. Kombinace pomalého tempa a těžkoprdelních riffů sice nepostrádá svou náladu, je to ale už druhá pomalá skladba a trochu se začínám nudit. A bude hůř! Pětka je už totální oplodňovák a ještě navíc instrumentálka, což oceníte pouze tehdy, máte-li náladu rozjímat nad náladovými tóny.

Jsme v půlce a šestka přináší příjemné osvěžení. Teď totiž přichází tvrdší písničky, ano, Gojira umí i growlovací kousky. The Art of Dying je ale přehnaně dlouhá, 10 minut je opravdu hodně, pokud nejste Dream Theater. Sorry klucí, ale počet nápadů rozhodně není adekvátní k délce. Tady už přestávám být nadšený, protože od půlky dál je deska totálně rozplizlá. Sem tam některý motiv opravdu drží úroveň, ale…

Proč tak dlouho? Gojira se, zřejmě ve snaze prohloubit emotivní dojem, pouští do zcela neopodstatněných stopáží; skvělé nápady po nějaké době opakování už přestávají být skvělými a podvědomě se začínám dost nudit a každou chvíli mi prst míří na tlačítko forward. Opakovaně se přemlouvám to doposlouchat, i když už by to opravdu chtělo další kousek. A nedaří se. Poslední úder je finální titulní skladba; ta má zcela ubíjejících 17 minut a tři vteřinky navrch. Začíná sice slibným nářezem, ale nenechte se zmýlit: po minutě se nudím opět a to stejně, jako už od sedmé písně. Když si někdo hraje na Change of Seasons, musí na to mít náplň. To se ale, sorry pánové, neděje.
Takže shrňme to. Frantíci umí, poslouchá se to dobře, má to všechno, co má zajímavý metal mít – včetně super zvuku. Ale k čemu proboha hodina a čtvrt? Mám za to, že vše podstatné by se dalo efektněji vtěsnat do čtyřicetiminutové desky a celkový dojem by tak byl nesrovnatelně lepší! Méně je prostě někdy více. Jestli to pánové pochopí, příští deska bude trhák. .:. 6.9/10