Na konci roku 1998 Gorefest, zcela neočekávaně, oznámili, že jsou hudebně

vyčerpáni a končí s hraním. Derniérou se jim stala deska Chapter XIII, kterou se posunuli do vod death´n´rollu, což jim na jednu stranu vyneslo kritiku ortodoxních fans, na druhou je katapultovalo např. k předskakování Judas Priest (což jsme měli možnost vidět i u nás v Malé sportovní hale).
No a netrvalo to tak dlouho a chlapci oznámili návrat, a to rovnou i s nápady na novou desku. Málo kapel, které se zařadily do dnes již velmi dlouhé řady obnovených, si to přihasilo s něčím jiným než drhli v obdobích, která jim vynesla pozornost bývalých fanoušků, a pro něž chtěly/začaly znovu hrát, ať již k tomu měly důvody finanční, či čistě hudební. Těžko hádat, do kterého pytle Gorefest hodit, ale zdá se, že si zvolili ten druhý, sympatičtější, přesto svým způsobem nešťastný.
Předčasně totiž budou jásat ti, kdož doufají v návrat až někam k False, byť např. podobně kolážovaný obal by tomu mohl zprvu nasvědčovat. La Muerte nejvíce ze všeho evokuje brutalitu Erase - For The Masses, Malicious Intent, Rogue State, Man To Fall. V těsném závěsu pak v mysli

vyvstanou vzpomínky na experimenty v Soul Survivor (zejména po stránce sól a aranžích), které se v mnoha skladbách zaplétají do výše uvedených, svižnějších, pasáží - You Could Make Me Kill, Rogue State, Of Death And Chaos, 'till Fingers Bleed. Zkrátka ale nezůstaly ani esence valivých, melodických momentů Chapter XIII - When The Dead Walk The Earth, The Call, Exorcism, The New Gods, La Muerte. Jednoduše, a zjednodušeně, řečeno, vypadá to, jako by se páni z Tulipánova snažili zavděčit všem svým posluchačům, o které kdy na své hudební cestě zavadili. Problémem je, že to nedrží pohromadě, jako celek se deska podivně táhne, láme se z výborných nápadů do protahované nudy (hrací doba je skoro 65 minut), ze sypavých pasáží do experimentování. Situaci nezachraňuje ani mix stálice evropské, především neo thrashové, produkce Tue Madsen, který v Antfarm studiu namíchal to, co si kapela sama vyprodukovala ve známém rotterdamském Excessu. Jediným záchytným prvkem tak nakonec je, jako vždy, výborný a nezaměnitelný vokální projev blonďatého baskytaristy Jana Chrise de Koeijera.
Gorefest vlastně nikdy nevydali stejnou desku a ani jednu průměrnou, a tento standard si drží i na La Muerte. Přesto ale právě na této desce cítím největší hudební rozpaky, kam se hodlali vydat a co sdělit. Nu, uvidíme, jak to všechno dopadne, od vydání uplyne zanedlouho již rok a další CD by tak mohlo hodně napovědět o dalším osudu jinak sympatických Holanďanů, které jako spoustu dalších uvidíte na letošním Brutal Assaultu!