Uplynulo dvanáct let čekání. Sám si dobře pamatuji, jak jsem doufal, že vznikne deska Negativa, což byla vlastně nástupnická kapela Gorguts, ale nedočkal jsem se. Za těch dvanáct let se změnilo mnohé. Dva členové už tento svět opustili - jeden dobrovolně (Steve MacDonald spáchal sebevraždu), druhý nedobrovolně (Steeve Hurdle zemřel na pooperační komplikace). Bylo tak jasné, že reunion sestav z desek Obscura a From Wisdom to Hate nastat nemůže. Luc Lemay si ale na návratovou desku vybral spoluhráče docela zajímavé. John Longstreth by pro fanouška death metalu takové překvapení nebyl, zato členové Dysrhythmia, Colin Marston a Kevin Hufnagel, určitě někoho překvapit mohou. Ona je to ale vcelku logická volba, protože poslech Psychic Maps k ní dost vybízel. Dotaz zní, jaká tedy pátá deska Gorguts je? Rozhodně velmi dobrá. Výjimečná? Ano i ne.

Novinka Gorguts mi přinesla zajímavý problém. První poslech jsem měl trošku rozpaky a asi na druhý jsem měl pocit, že se opravdu změnil svět. Druhý den jsem měl husí kůži i v třicetistupňovém vedru a pak pár dní nenastala žádná změna, což bylo dobré znamení. V čem je ale háček? Luc Lemay se mi na cestě záhadně střetl opět s Danielem Mongrainem (kytara From Wisdom to Hate), kdy došlo k velmi zajímavému jevu. Střet Daniela s brilantní deskou Voivod a Lemaye s ultrasilnou deskou Gorguts. Nastal paradox. U Gorguts mi trošku došel dech, Voivod řádně uzráli. Nechápejte to špatně, Gorguts jsou hotovou symfonií, která i teď pěkně dozrává. Ale navíc mluvíme o kapele z Quebecu.

Jedná se vůbec o nejdelší desku Gorguts, je dokonce o minutu a čtyřicet devět vteřin delší než legendární Obscura. Majoritně je složena samotným Lucem Lemayem, jen Forgotten Arrows je z dílny Colina Marstona a Absconders z pera Kevina Hufnagela. Colored Sands je tedy daleko menším dílem spoluhráčů Luca, než tomu bylo na dvou předchozích deskách, takže pokud si někdo myslí, že deska zalternativněla kvůli jeho spoluhráčům, asi to nebude úplně pravda.

Určitě se setkáme s nejedním překvapením, už jen lyrická stránka je možná pro někoho až kontroverzní. Jistě, chápu, že fandů Tibetu a těch věcí okolo tu moc nebude, čili texty tedy až tak nedojímají, ale, ač se za tibetofila nepovažuji, téma určitě zajímavé je. Na druhou stranu ale vlastně ani není velký důvod být tímto překvapen. Přece jen už Obscura obsahuje citace Osha a Gorguts na obalu meditují, takže v tom není třeba určitě hledat nijakou kuriozitu, i když mi Aššunasirpal II. z From Wisdom to Hate v něčem asi seděl, jelikož tentokrát je těch citací poněkud více. Dalajláma a Martin Luther King Jr.? On nám ten Luc začal bojovat za svobodu. (Ještě že se tam neobjevil Ratzinger, to uz bych se asi škrábal na hlavě.)

Od Luca, jako klasicky vzdělaného muzikanta, se nakonec ta koncepční deska dala i čekat. A pokud jsme nyní u klasiky, je třeba dodat, že pátá skladba Battle of Chamdo je nahrána strunným kvintetem a do desky zapadla. A jako malou perličku ještě uvedu, že obal je z dílny chlapíka Martin Lacroix. Že nevíte, o koho jde? Jedná se o zpěváka Cryptopsy v období mezi Mikem DiSalvem a Lordem Wormem; docela propletená ta scéna v Quebecu, jen co je pravda. Sejmutí nástrojů je z dílny Pierra Remilarda a Martina Bruneta, mix a mastering má na svědomí Colin Marston, i když booklet v tomto hovoří dost zajímavě - deska vznikala tak nějak na etapy v obou studiích. Samotná hudba?

Oříšek rozhodně ne úplně jednoduchý. Colored Sands je deska, řekl bych, moderní. A to hodně. Luc Lemay se netají inspirací v kapelách jako Deathspell Omega, Ulcerate nebo Opeth (ufff, to mi nahnalo strachu víc než dost) a těžko říct, jestli je to na desce až tolik znát. Upřímně, jako fanda Gorguts bych řekl, že tolik zase ne. Colored Sands je především deska Gorguts se vším všudy a dovolím se tvrdit, že je nejdospělejším kouskem v diskografii, což je samozřejmě kompliment, ale může být i trošku problémem. Že by deska působila až moc rozumně a dokonale?

Abyste to pochopili, něco mi na ní trošku vadí, ale pořád se mi nedaří zjistit, co to je. Její dokonalost? Dost možná. Dá se totiž říct, že tohle je deathmetalová symfonie tohoto století a reunion Gorguts je ta nejlepší věc, co mohla tento žánr potkat. A to jsem jeden z těch, co si myslí, že se reuniony moc stávat nemají. Možná je to ale i ta dost znepokojivá atmosféra desky, která je dost odlišná od většiny zlých mužů všemožných stylů. Ta deska v podstatě není zlá (atmosférou, nikoli kvalitou), však Luc Lemay i zůstal věrný skladatelskému stylu nastolenému předchozími dvěma deskami, je ale znepokojivá, těžká a bolestivá a temná, že by se ta bolest občas dala krájet. Zatímco Obscura byla neurotická, pokřivená, nicméně vcelku pozitivní a From Wisdom to Hate byla temná a v mnoha ohledech dost zlá, Colored Sands je hudebně spíš blíže k From Wisdom to Hate, ale atmosféra je poněkud jiná. Tíživě beznadějná. Podle těch slov teď si skoro říkám, jestli nepopisuji nějaký doom metal, ale ne, jsou to Gorguts v nejepičtějším podání a ve vysoké kvalitě a dokonce nejnasypanější za celou kariéru. S perfektně slyšitelnou basou, kde Colina Marstona musím vyloženě pochválit za skvělou souhru s Johnem, který mimochodem nahrál svoji bubenicky nejlepší desku; i zvuk u bicích byl, i když osobně mám radši ještě trošku jiný, pohlídán natolik, že se, naštěstí, nejedná o žádnou lentilkovou smršť, jak bylo u Johna obvyklé. Kytarová práce je polazena zvukově také dobře a jede ve stylu, kde je opět znát, že pan „vrchní“ studoval klasickou hudbu - zřejmě v tomto stylu nenajdete moc vzdělanějších muzikantů v harmonii než je Luc. Muzika tedy výborná, ale deska je občas moc roztahaná - nejkratší skladba má 4:43 a je jí „mezihra“ Battle of Shamdo, nejdelší je Hufnagelova Absconders se stopáží přes devět minut, což znamená, že je na Colored Sands opravdu potřeba mít náladu. Není to lehký poslech, vyžaduje dost času a soustředění, ale takový je prostě Luc jako muzikant. Model Gorguts 2013 se jednoduše povedl a když dále uvažuji, nakonec krom tohoto vlastně nevím, co bych vytknul, i když něco stále trošku postrádám. Pokud si člověk pamatuje šok, který mu způsobila Obscura, možná by ho chtěl zažít znovu. Jenže to bych chtěl neuskutečnitelnou věc… obzvlášť po tom, co jsem s Gorguts zažil.

Rok 2013 v tomto ohledu přinesl zpět lesk fenoménu Quebec a opět jsou u toho oba pánové z From Wisdom to Hate. Což je jen dobře. Za ta léta to stálo hodně přemýšlení a kreativity a dokonce i pár lidských životů. Ehm, a není to přeci jenom death metal? Je. Je to model letošní a nakonec ve škatulce a lize, která, i když letos zeje prázdnotou, v položce Colored Sands má natolik svěží a dotažený kus, že i kulty Deathspell Omega a Ulcerate blednou. Někdy to může prostě jen trvat mnoho let a občas se na ty kapely i zapomene. Na Gorguts se po tomto výkonu bude zapomínat jen velmi těžko. A myslím, že nejenom mně…