Když řeknu, že Hacride jsou kapela stavící na odkazu Meshuggah okamžitě přijde na přetřes otázka: Dokáží se tihle Frantíci něčím odlišit, nebo budou jen dalšími v dlouhé frontě stojící před branou? A hudba Hacride v tomhle případě rozhodně nenabízí nějaké jednoduché řešení, neřkuli jednoznačnou odpověď, ba naopak, bloudí v poněkud prekérních situacích na hraně, ze kterých se ctí vybruslit stojí větší než malé množství úsilí. Snaha celek obohatit o osobité prvky se rozhodně upřít nedá, bohužel ale nechybí i o poznání ohranější motivy a místy by středověká spravedlnost asi dlouho neváhala vynést ortel odnětí paže za krádež, v určitých pasážích se až nebezpečně blížíme k novým Textures.
Vůbec i kompozice skladeb z Drawing Circles nepokrytě čerpá, střídání drsnějších meshu sekanic s klidnějšími polohami, kde kytary vytváří melodické mírně ambientní plochy a nad nimi se klene zastřešující čistý vokál, inspirace progresivitou z pera holandských souputníků se nezapře. Hacride ale

tento model obohacují ještě o nějaké ty drnkací akustické pasáže se španělským koloritem, ne že by mě tyhle mezihry přiváděly do extatických stavů, ale jako zpestření potěší stejně jako pár dalších překvapení, která tu prozrazovat nebudu, jen se nechte překvapit, od toho tu asi ta překvapení jsou. Přeci jen ale francouzští páni za těmi holandskými v rafinovanosti motivů a jejich vzájemném spojování o něco zaostávají a i těch hlušších míst se dá najít o poznání více, tak kvalitní vehikl nemají a tak nezbývá, než se tu z menší tu z větší vzdálenosti zezadu koukat holandskou espézetku.
Hacride totiž trpí stejnou chorobou jako novinka Textures a to v ještě pokročilejším stádiu. Při prvních dvou třech přehráních jsem byl z Amoeby nadšený, ale jak počet protočení pomyslného kotouče roste a playlist se ve WinAmpu stále opakuje, postupně se dostaví pocit otupělosti. Ano, deska s poslechem nepříjemně stárne. Tam kde na Drawing Circles naskočilo pár šedin u Hacride dosahuje stárnutí daleko zhoubnějších účinků, kštice až bělá, naskakují vrásky, vyklají se zuby, záda se hrbí, místy je dokonce zapotřebí i třetí nohy, škoda přeškoda, ale některé riffy prostě nemají sílu na to, aby vydržely bavit dostatečnou dobu. Naštěstí i v tomto případě převažuje potrava dlouhotrvanlivá, i když v poměru poněkud nepříznivějším, za vrcholy večera považuji předělávku flamenco písničky Zambra od Ojos De Brujo (konečně rozumnej cover, po příšerách z dílny DEP a Between The Buried And Me jsem na covery víceméně zanevřel a právě Zambra mi znova otevřela oči) a dvojku Fate.
V celkovém hodnocení tedy po slibném rozjezdu značný propad, v první desítce se Hacride sice udrželi, ale na stupně vítězů to nebude. Určitě se nedá říct, že by šlo

jen o další generické album z tisíců, zajímavé momenty a snaha o estřejší vyznění tu je, ale po chvíli smažení se začíná Amoeba ošklivě připalovat. I tak ale patří k těm lepším plodům, co zatím letošní úroda přinesla. .:. 7/10