Hacride nikdy nebyli jednoznační a ani nové album Back to Where You've Never Been není snadné stylově zaškatulkovat. Může to být groove metal, nu-metal, je tam ale i něco z thrashe, deathu a místy může být i přívlastek post-, ovšem ani jeden z těchto termínů není ve finále podstatu vystihující. Jisté ale je, že kapela stejně jako v minulosti míchá valivou a hutnou tvrdost s atmosférickými plochami a stejně jako v minulosti ji to jde velmi dobře.

Novinka je více „nakopnutá“ a přímočařejší než byl rozvláčný a roztahaný předchůdce Lazarus (2009), za což jednoznačně zvedám palec nahoru. Dá se možná dokonce hovořit o návratu k tvrdému, drtivému zvuku z desky Amoeba (2007), nicméně tolik divoké a zběsilé album zase není. Album je zkrátka hudebně někde na půl cesty mezi předchozími dvěma. Na jednu stranu obsahuje tvrdé, místy až brutální riffovačky a ostrý řev, ale na druhou stranu ubíhá převážně ve středním až pomalém tempu a nechybí mu ani klidné pasáže a čistý zpěv.

Frantíci o něco zahustili zvuk a většina nových věcí zní velmi intenzivně. Některé riffy (např. v Overcome či Synesthesia) jsou skutečně heavy a donutily by i mrtvého pohybovat hlavou nahoru a dolů, avšak tím to nekončí. Kapela totiž svoji tvrdost používá rozumně a jednotlivé skladby jsou nejen tvrdé a vyhrocené, ale mají i nějaký vývoj a obsahují napětí. To mají na svědomí zejména specifické instrumentální pasáže, které kapela vkládá do jednotlivých skladeb, a které navozují tzv. atmosféru „klidu před bouří“, čímž šikovně připravují půdu pro následný výbuch kytar a bubnů.   

Hned na první poslech je jasné, že kapele nejde o žádné velké kudrlinky, sólíčka a vše je podřízeno přímočaré údernosti. Z alba po celou dobu tryská energie (pravda, až na závěrečnou baladu…), nicméně po čase přeci jen vylezou na povrch jisté dramatické, a v prvním plánu ne úplně patrné momenty, jako např. samply v The Numb the Pain, nebo vybrnkávání provázející hlavní riff v úvodní Introversion, které album v konečném zúčtování posouvají na vyšší level.

Back to Where You've Never Been v žádném případě není horší album, než byly předchozí dvě. Dle mého je tomu dokonce naopak, přesto se však nemohu zbavit dojmu, že Francouzi ze své pozice nadějné kapely nevytěžili tolik, kolik se dalo. Na novince trochu překvapivě pouze upevňují pozici opakováním již vyřčeného a nepouští se moc do nějakých nepředvídatelných akcí. Je ale třeba také vzít v potaz, že v kapele je nový zpěvák a bubeník, takže se vlastně jedná o jakýsi restart a zaplať pánbůh, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Hacride tedy na svém novém (vcelku krátkém) albu drží svůj styl a standard, a ač nepřinášejí nic, co bychom od nich nečekali, stále předkládají kvalitu, která je o přízeň fanoušků nepřipraví. Album má švih, je průrazné, je osobité a opět přiživuje myšlenku, že tahle kapela (samozřejmě spolu se stylově blízkými kolegy Gojira) má lví podíl na tom, že se francouzská metalová zástava v poslední době třepetá pěkně vysoko.