Co si nejen o Lazarus ale i francouzských (snad stále ještě) progresivistech Hacride celkově myslet? Skoro jako by se Frantíci báli extra vlastního vývoje, a tak po vzoru jména předchozího alba přistupují vždy k tomu novému amébně a reagují na podněty vznikající na scéně. Nevěřím, že by Hacride kapelu vedli módními trendy jako Štěpka Hilgertovic svou kánoi mezi tyčkami

slalomu, možná na sebe jen Poitiersané až příliš okatě nechávají působit hudební okolí, možná ale jsou jen velcí fanoušci hudby, že si prostě chtějí hrát jen to, co je aktuálně baví a nezabývají se spekulacemi „kde jsme se to právě ocitli?“. Těžko říci, nicméně mě s novou deskou napadají termíny jako stádovitost, žánrová uniformita.
Ne snad, že by Hacride přímo převlékali kabátky, ale i Lazarus nabízí další žánrový od-klon. A prozatím ten největší. Jestli se na Deviant Current Signal dali Hacride řadit třeba po bok progresivně smýšlejících (snad až death metalu se dotýkajících, když hodně přivřete očka) kapel jako Extol se svým Synergy, kteří svůj směr post-thrash/groove místy šperkovali techničtějšími či mathovými pasážemi, na Amoeba při zachování vlastní progrese i samotné náročnosti hudby zas přibylo hezkosti, až středověkou náladou načichlých akustik, chytlavých zpěvů, emocí a kapela přičerpala spíše vlivů směrů Textures, Gojira s příměsí ema Burst/sludge feelingu a pokroucených meshuoidností, tak tentokrát si u Čestmíra přičichli k atmosférické „sludge“ květině a vlastně pokračují v linii posledních dvou věcí z Amoeby.
Lazarus celkově doznal výrazného zpomalení, zemotivnění a zepičtění, ale to už, jak jsem zmínil výše, naznačila Amoeba. Stopáž skladeb se značně protáhla a i při sedmi věcech má cd bezmála výpravnou hodinku. Přibylo ještě více zvukových podkresů - klávesových hlavně (i hammondy na podkladu), brnkaček, hraje se více s náladotvorností než se samotným muzicírováním, které na Amoebě ale bylo důležité. A tak je tu i více vleklejších – těch gradačnějších – pasáží. I proto jsme průběhem alba přítomni

více táhlejších řevů, které i v čistých barevných odstínech nejrůzněji nahallované často atmosféru samy dotváří. Zatěžkalo se a loďka celkově pluje po klidnější hladině. Ale pěkně pohupuje. Své kořeny Hacride ale nevynechávají a samozřejmě zachovávají i sekání (spíš rytmické beglajtování), ale ono jim nejen díky zpomalení často zní spíš jako klácení se. Adrien Grousset sice drží styčné postupy svého občasného kytarového vyšilování a bubeník Olivier hraje v hybnějších pasážích taktéž po svém a často využívá virbl, kotle a 6/4 rytmus na hit-hat, ale stejně je Lazarus zavalitější. Jakoby se měňavce ucpaly průchozí kanály a ztloustla. Lazarus se spíše valí jako lavina, která nemá dost strmý svah, a tak místy ztrácí svůj tah a rychlost. Chvíli tedy trvá, než vás k sobě album více přitáhne. Tomu odpovídá, že agresivita ustupuje zhoustlé atmosféře a Lazar se spíše plazí jak slizký had v užší a místy se i propadající, kořínky prorostlé, podzemní chodbě. Nejednou vás pak ve spojitosti s „Pacientem“ napadnou Benea Reach (v My Enemy až běda!) a valivý metalcore sludge nálad. Bylo by ale strkání hlavy do písku, kdybych ignoroval fakt, že práce kapely je zde odvedená v největším pořádku. Upřít albu propracovanost a promyšlenost určitě nelze a ať sčítám všechny zápory a kalkuluji nad případnou vyčůraností souboru, i tak Lazarovič na poslech vlastně funguje.
Jen je zde Kotkova otázka z před dvou let: „Dokáží se tihle Frantíci něčím odlišit, nebo budou jen dalšími v dlouhé frontě stojící před branou?“ U sestřičky Amoeby to tak bylo, s bratříčkem Lazarem na disku si jeho následný verdikt pozměňuji na: „Jejich snaha celý komplet obohacovat o vlastní ochucovadla se upřít stále nedá, bohužel ale přibylo o poznání ohranějších motivů.“
Hacride přišli s klidnější, zpěvnější, temnější a tišší deskou. Celkově jen s

nadprůměrným (byť vysoce) albem trošku horší - méně jasné a zastřené (to asi ta plochovost nahrávky) - produkce než ta předchozí, a řekl bych, že svou strategií Hacride vnesou do řad jejich některých příznivců nejistotu, jelikož jakkoli nedokáži odhadnout, jak by další album mohlo znít a kam se kapela bude ubírat; zapomene se na sekání a odpluje k řece NeuroIsis? Možná i to je záměr. Jen nevím, zda to část fans neodradí. Ani ta nejlepší améba se totiž nedokáže efektivně přizpůsobit všemu.