Když vám po oknech leze námraza, průduchy a škvírami hraje své ledové blues meluzína, vy líně mžouráte očkama z vyhřátého pelechu, na mysli vám vytane otázka: Jak hudebně vykreslit zimní království?
Mnozí si podobnou otázku kladli už před drahnými lety a co bylo jednoduššího než že vytáhli mikrofony a vyrazili do pustiny. Zapnuli „record“, natáčeli vítr,

křik ptáků, vybírali a zvýraznili ty frekvence, které lidskému uchu zůstaly utajeny. Vznikly sugestivní nahrávky s neopakovatelnou atmosférou. Poslechněte si nepřekonatelnou desku Substrata od známého Biosphere, oněmíte úžasem.
Hannu je křestní jméno finského umělce (dělá rovněž performance, video a fotografii), jehož celé jméno je Hannu Karjalainen. Ten, zřetelně inspirován zvukovým minimalismem, si umanul, že bude zpodobňovat intimitu vhodnou pro zšedlá zákoutí pokojů, v nichž člověk nalézá svůj klid a soukromí.
První deska Worms in My Piano (2006). Severní polární kruh, ruské filmy, Jeden den Ivana Děnisoviče, Sibiř, jinovatka, mínus třicet, pustina. Tyto obrazy evokující album nabízí písně, které prezentují zamrzle statické okamžiky, které se vám opakovaně točí v hlavě. Ambientní lo-fi skladby nemají děj, ba naopak, jejich síla tkví v melancholické repetici.
Uplynuly tři roky, na světě je druhá deska Hintergarten. Ta už Hannu prezentuje v jiných polohách. Karjalainen jim dodal pomyslný pohyb tím, že písničkám dodal tepavější rytmus a deska směřuje na pole zasněné „folktroniky“. Tu a tam se objeví reminiscence na majstrštyk The Dead Sea od Xely, nicméně Fin se umí držet na vlastním písečku.
Hintergarten totiž odbočuje z ledem pokryté cesty, její závan je teplejší než odér debutu. Čím to? Karjalainen rozhodně nezačal používat postupy

balkánské dechovky, ale snové harmonie (slyšte nadpozemskou píseň Kimallus s nebeským akordeonem) znějí tak étericky, tak optimisticky, že často dělá problém se po skončení desky vrátit zpátky na zem. Všichni snílkové by neměli váhat, měli by po Hintergarten pídit a při jejím poslechu zapomenout na okolní svět. Jde to snadno.
Ještě něco. Na Hintergarten je úžasné, jak je variabilní. U každé písně se ptám, jaký nástroj v ní byl použit (jsou to jen samply?). Někdy se pokoutně ozývají zšeřelé dubové rytmy (Kaipaus), jindy dojde na postrockové oddychovky ve stylu Apostle Of Hustle (Maniac Moshers), jindy se ovšem přitne tipec pozitivním vibracím a přišlápne se plyn vážnosti (převážně chvost alba).
Není o čem víc psát. Hudba vzdušná, plná zvláštních zvuků, které interpret pojal jakoby hvězdotřpytná příroda se sněhobílým lesem začala skotačit se svými vlastními nástroji. Nádhera.