Radek Chlup
Hodnocení:
7.5

Rakousko světovou scénu pravidelně zásobuje kvalitní porcí post/depresivní odnože černého metalu, ale Trauma to nebude mít snadné. Do temnotou lapené mysli se dostal paprsek ubíjejícího světla.

Harakiri for the Sky platí za jednu z nejvýraznějších kapel na současné post/depressive blackmetalové scéně. Od roku 2011 rakouské duo J. J (Karg, Seagrave) a M.S (Anomalie, Bifröst) nahrálo dvě alba, přičemž na obou se projevila velká dávka potenciálu. O něm můžeme hovořit i v případě zaměření pohledu na spřízněnou Anomalii a poslední fošnu Refugium, nebo Seagrave, nový projekt zpěváka J.J, a album Stabwound, v němž propojil black metal s hardcorovými prvky. Nyní se blíží vydání dalšího alba, které to nebude mít zrovna snadné.

III:Trauma to nebude mít lehké především z důvodu nedosažení kvality předešlé, vynikající fošny Aokigahara, která nabídla svým posluchačům ne jen velmi výrazné písně, ale také soupisku zvučných jmen zastávajících úlohu hostů, jež zastupovali zpěváci z kapel jako Hereotir, Agrypnia, Whiskey Ritual. Harakiri for the Sky tehdy svůj bezejmenný debut rozervali na cáry jako dopis sepsaný před rozhodnutím přejet si čepelí přes žíly.

Deska spouští svůj nářek jedenáctiminutovou skladbou Calling the Rain, známou z dřívějšího vydání. Co trkne do ucha každého posluchače jako první, je grandiózní produkce. Výsledný zvuk zní oproti dřívějším počinům hodně nabroušeně. Je jak ostří žiletky. Pročištěnost v tomto případě však neznamená, že uslyšíte všechny střípky myšlenek dua po prvním poslechu. Osobně jsem nejprve byl z alba velmi zklamán, jelikož jsem v prvních pár dnech vpichování si této smrtící injekce měl pocit, jako bych poslouchal pouze „vyšperkovanou“ hudbu. Dál ale nic víc. Prostupovalo mnou zklamání, že neslyším ty pro kapelu typické kytarové melodie, melodie pocity vyvolávající a upoutávající mysl k vlastní podstatě, a z toho jsem opravdu měl náběh na trauma, neboť smrtící dávka emocí se tu prostě nikterak neprojevila…

Harakiri for the Sky Nyní, s odstupem, však III:Trauma vnímám zcela jinak. Najednou, pod intenzivní a skvěle nazvučenou bicí palbou, slyším tolik chtěné elektrizující melodické linky věznící ve svých spárech emotivní vokál zpěváka J.Je jako deprese mající lapenou vaší mysl. Jeho projev oproti dřívějšku nezní tak výrazně, působí dojmem ozvěny výkřiku v dáli, je tu prostě jen jedním z instrumentů. Dvojice skladby žene v rychlejších tempech, mění je dle potřeby do jemné melancholie, ale také do melodičtějších, utahanějších stop. V detailech se album posouvá kupředu a nacházím v jeho hloubkách i pokusy o jemné experimenty. Třeba smyčce a čistý zpěv v Thantos.

Ale. Novinkové album by potřebovalo osekat, neboť jeho délka je popravdě ubíjející. III:Trauma je silné zhruba do své půlky. Skladby poté jsou ještě těsným nadprůměrem, ale napětí postupně slábne, aby se ke konci s posledními dvěma kompozicemi vytratilo úplně a vy ulehli do hlubokého spánku… jako kdyby mysl polapená temnotou procitla a dostal se do ní paprsek ubíjejícího světla.

Nové album to opravdu nebude mít snadné, neboť mnoho lidí tu šanci, jakou jsem desce dal já, nevěnuje a odsoudí materiál jako slabší odvar Aokigahara. Nechejte ale muziku Harakiri for the Sky uzrát a ona vám časem své cennosti nabídne. Jsou to klasičtí Harakiri for the Sky, jen trochu nepřístupnější. Fanoušci kapel jako Agrypnia, Psychonaut 4 či Karg, zbystřete.

Vložit komentář

Je to pecka od začátku až do konce. Nauč se poslouchat.

Jen proto, že mám odlišný názor na věc neznamená, že neumím poslouchat. Pochop, že na každého hudba působí jinak a nebuď hned útočný.

Je to pecka od začátku až do konce. Nauč se poslouchat.

Jinak jo, taky to mám podobně, většina blacků, co jsem za posledních X let poslouchal, mě stále baví. Dokonce i přicházím na to, že kapely, které jsem dříve úplně nedocenil, mě začínají bavit až teď. Jen ten DSBM je výjimka (a taky post-rock, což jde ruku v ruce s těma Alcest a tak). Je to přeci jen podstatně déle než pět let (spíše tak deset), co jsem se tímhle zabýval a od té doby mě fakt drhnutí stupidních riffů s navazováním rádoby-deresivní atmosféry fakt přestalo bavit. V té hudbě zkrátka nic není. Ona navíc i většina těch lidí, co tohle dělá, jsou fakt mizerní muzikanti a z té hromady DSBM kapel, co jsem i viděl naživo, byli dobří fakt jen ti Bethlehem. Ty Harakiri naschval někdy zkusím, třeba mě alespoň trochu budou bavit.

Tož ona je pravda že v tom stylu je strašně moc odpadu. Každý kdo má nějaké chmury si sedne v garáži nahraje něco a dá na net, já vlastně neposlouchám moc DSBM kapel, jen ty co považuju za dobré, ty post především. Zrovna kapely jako Agrypnie, Harakiri, Heretoir, Freitod, Psychonaut 4...to jsou kapely úplně jinde na jiné úrovni a hrát umí. Lifelover. Make Change...Kill Yourself je asi jedinej klasickej DSBM co poslouchám. Ještě Trist. Pak hodně poslouchám Shining, to je taky i muzikantsky skvělé. Řekl bych že zrovna tohle jméno se i vymyká DSBM stylu. Nebo Nocturnal Depression, taky naživo super i studiově. Starší tvorba je taková spíš o atmošce s nic moc zvukem i technikou, ale poslední alba jsou dost velký posun vpřed. Nebo Forgotten Tomb..sorry jsem se tu rozvášnil :D

Jsem vůl, samozřejmě, že švédských :D Jinak jo, taky to mám podobně, většina blacků, co jsem za posledních X let poslouchal, mě stále baví. Dokonce i přicházím na to, že kapely, které jsem dříve úplně nedocenil, mě začínají bavit až teď. Jen ten DSBM je výjimka (a taky post-rock, což jde ruku v ruce s těma Alcest a tak). Je to přeci jen podstatně déle než pět let (spíše tak deset), co jsem se tímhle zabýval a od té doby mě fakt drhnutí stupidních riffů s navazováním rádoby-deresivní atmosféry fakt přestalo bavit. V té hudbě zkrátka nic není. Ona navíc i většina těch lidí, co tohle dělá, jsou fakt mizerní muzikanti a z té hromady DSBM kapel, co jsem i viděl naživo, byli dobří fakt jen ti Bethlehem. Ty Harakiri naschval někdy zkusím, třeba mě alespoň trochu budou bavit.

Z Rakouska stojí za zmínku snad jen Abigor a Kringa, případně ještě Summoning, jinak to jsou samé sračky. HftS neposlouchám, celkově mě dsbm jako žánr naprosto přestal bavit, po Dictius te Necare od Bethlehem, Silencer, Lifelover a pár alb norských Shining v tom žánru nevzniklo absolutně nic zajímavého. S odstupem času vůbec nechápu, jak jsem to mohl někdy poslouchat (to samé Alcest a podobné mrdky).

To už je tvůj problém, mám to přesně naopak

tady mi přijdou fajn kytarový nápady, ale celý to je jaksi cukrkandlový.. stejně jako u dalších post-blacků mi chybí syrovost/atmosféra anebo něco, co by tuhle absenci vynahradilo..

Jojo to máš pravdu, pokud chceš prasárnu či špínu chce to jiné kapely. V tomto případě je ten zvuk hodně čistý lec komu to může vadit...vyznavačům špinavosti.

*švédských Bergraven (depressive black meets VBE, vydávali na Hydra Head) Jammerskrik (pokud vím, udělali jen jedno album - dva dvacetiminutové tracky, rozplizlý, poměrně měkký) Brown Jenkins/The Ash Eaters (riffovačky jak cyp) a našli by se další - u současných disharmonických a okultních blacků bych měl asi problém i se třemi jmény mimo zakladatelů.. tady mi přijdou fajn kytarový nápady, ale celý to je jaksi cukrkandlový.. stejně jako u dalších post-blacků mi chybí syrovost/atmosféra anebo něco, co by tuhle absenci vynahradilo.. ale faktem je, že tenhle směr jsem přestal prakticky úplně sledovat - co ti přijde zásadní? Mizzy, mě naopak nepřestává překvapovat trvanlivost blacků, který jsem poslouchal třeba před pěti lety:) v zásadě už sleduju úplně jiný věci, ale většinu toho, co mě bavilo tehdy, si rád poslechnu i teď

co jsou ty dalsi rakousky kapely?

pripomina mi to trochu Secrets of the Moon, ktery psal Mizzy

nooo až na vokál, doomové prvky...i toho rocku je tam mnohem víc podle mě. Harakiri jsou blackovější, což je udivující :-D ale když se na to člověk zaměří máš pravdu, ale prvně mě to srovnání nenapadlo. poslechni starší desky :P

pripomina mi to trochu Secrets of the Moon, ktery psal Mizzy

III:Trauma