Loni byl pro Hatebreed velmi plodný rok a český fanoušek to mohl jen kvitovat s povděkem. V časové posloupnosti: vyšlo live DVD, deska coverů, koncert v horké výhni na Chmelnici a zbrusu nová deska. Neuběhl ani rok od minulé zastávky a Hatebreed se již tento čtvrtek znova ukáží v pražském Abatonu. Na mně je, abych vám již tradičně před koncertem představil novou desku.

Eponymní deska je již šestým zásekem - když budeme počítat výběr převzatých skladeb, který mě, abych pravdu řekl, zmátl. Když mi deska přišla poprvé pod uši, dvakrát jsem jí protočil s tím, že je to prostě další sbírka agresivních, nasraných písní určených pro živou anihilaci nezdolných odhodlanců v kotli a odložil ji do stínů zapomnění. Jenže mezi obdobím prvního poslechu a psaním této recenze jsem přičichnul k fenoménu zvanému Crowbar a společnému projektu Jasty a Kirka Kingdom Of Sorrow, který zanechal v Jastovi možná víc, než se předpokládalo.

Totiž, poprvé v historii Hatebreed kluci složili "písničky", jejich zaběhlý vzorec agresivní a vzpurné skladby vzal za své, i když jako koření stále slouží. Ohromnou silou se navýšila melodičnost a počet sborových vokálů, které už neplní jen heslovitou podporu Jasty, ale jsou nový nosný prvek mnoha písní - No Halos for the Heartless. Dalším prvkem jsou kytary. Už to nejsou jen opakované postupy a riffy z minulých alb, které jsou recyklovány, ale mnohdy se ve skladbách kytary rozvíjejí, víc si hrají s motivem. I sólování se jeví víc metalovější než dříve, opravdu "slayerovské" a víc "metal" - rozuměj rychlejší běhání po hmatníku (Hands of a Dying Man). Naneštěstí se Hatebreed stále drží HC postupů, takže tato sóla se objevují víceméně jen jednou za skladbu a to je škoda. Zajímavé změny dostál i samotný Jasta. Ten se snaží zpěvy natahovat do delších popěvků a celkově je (možná nechtěně) zmelodičtit.

Je zajímavé poslouchat tyto změny, protože pověstná hůl nad Hatebreed, co se týče skladatelského umění, byla zlomena. Zakomponování těchto změn je vítaným svěžím větrem, přesto nelze očekávat úplně něco převratného - pořád jsou to ti známí Hatebreed a změny se pohybují v mantinelech jejich předešlé tvorby. Pořád jsou na desce zřejmé jejich základní poznávací prvky, viz skladba Everyone Bleeds Now nebo Words Became Untruth. Opakem a devízou je výtečná instrumentálka Undiminished s pianovým podkladem a bezkonkurenční lahůdka nakonec - Escape, kde trošičku poupravený hlas Jasty zní jak hlas strachu mašinkovitého Burtona C. Bella, a je tak nejmelodičtější skladbou na desce. Za takovou úpravu by se ani samotná Metallica rozhodně nemusela stydět.

Hatebreed stojí v půli cesty. Když veškeré finesy dotáhnou do konce a více prolomí žánrové hradby, myslím, že se bude kompozičně ještě na co těšit. Zároveň bude zajímavé sledovat, jak se jejich nová tvorba promítne v živém provedením - pokud ovšem zvolí ty správné skladby. Příjemných 8/10.