Haus Arafna má dva členy, říkají si Mr. a Mrs. Arafna. Jsou z Německa a hrají zlou hudbu. Hrají ji už od roku 1993 a za tu dobu přirozeně prošli různými stádii. Na začátku (album Blut a další nahrávky časově okolo) byly power electronics, čirá nenávist, hnus, typické deformované vokály. Na albech Children of God a Butterfly se postupně zpomaluje, nenávist přestává být tak explicitní, ke slovu se dostává industriální odtažitost a chlad. Tenhle vývoj završilo loňské mistrovské dílo You. Vokály jsou téměř všude nezkreslené, celek je daleko klidnější, propracovanější, přesto navozuje emoce minimálně stejně silné jako raná alba.

You bych zpětně zařadil do loňské top na druhé až třetí místo, tudíž jsem byl velice zvědavý, přestože New York Rhapsody byla poprvé představena už v roce 2009 v New Yorku na jakési módní přehlídce a podle autorů se nejedná o normální album.

Úvodní trojice instrumentálek tvoří vynikající intro. Těchto dvanáct minut představuje dost nezvyklou polohu nových Haus Arafna, hodně abstraktní power electronics posunuté k nepoznání, zachovávající v podstatě jen rytmiku a typické basové pulsy. Minimalistický melodický doprovod a původně upozaděná rytmika se postupně přibližují hitovosti You.

Další pětice skladeb tvoří kostru alba: všechny jsou pro nové Haus Arafna typické a všechny mají text. Typická poloha znamená minimalistické rytmy s poměrně nevýrazným doprovodem ostatních zvuků a neskutečně klidný hlas pana Arafny či paní Arafnové. Klid či sterilita na povrchu hudby jen skrývají emoce, které už dospělí Haus Arafna nechrlí, ale zadržují, a z té představy běhá mráz po zádech. Říkají svému stylu angst pop, a je to vhodný název, navíc dobře ilustruje jak to, že Haus Arafna stáli vždycky dost stranou „scény“, tak jejich originalitu. Z popu mají chytlavost a jednoduchost, strach znamená, že se z beatů žaludek nezvedá, ale svírá, že jejich doprovodem nejsou teplé disco zvuky, ale statická elektřina, že se nezpívá o lásce, ale o beznaději. Haus Arafna v jednom starším interviewu prohlásili, že texty pro ně mají větší význam než hudba, s čímž se tak úplně neztotožňuji, protože bez hudby by jejich síla byla poloviční, pro ilustraci jejich síly to však stačí. Přirovnal bych je ke Swans, co se týče využití naprosto jednoduchých hesel. U Haus Arafna často zaslechneme klišé jak z Hollywoodu, ovšem v kontextu hudby to zpravidla znamená restart a nové uvědomění si jeho významu.

You know how to destroy me
You know how to destroy
Your words became true for me
Your words become always true
Your wounds are resigned for me

Your blood is a sign
It‘s not easy to fight
Pain‘s not easy to fight
Pain‘s not easy to fight

Podobně vypadají texty ostatních skladeb, jedním z nejsilnějších momentů alba je „Your’re resigned like the ocean/so deep and dark/but without emotion/(…)/you’ve lost your dreams/on a way to darkness/…,“ v Desecrated zpívané nádherným ženským hlasem. Ztráta snů, rezignace a beznaděj prostupují celou desku. Album uzavírají dvě zpívané věci a dvě instrumentálky, které jednak připomínají, že jsme v New Yorku (Ground Zero), jednak, jakýže pocit to Haus Arafna navozují (Kalt im Bauch).

New York Rhapsody sice nedosahuje kvalit loňské You, ale na „neplnohodnotné“ album je pořád víc než vynikající. Oceňuji originalitu a sílu. A zvláštní čistotu (nebo odtažitost?) při operování s tak odpornými emocemi.