Heaving Earth. O této kapele se v českém metalovém podzemí začalo mluvit ještě předtím, než vůbec hrábla před veřejností do strun. Důvod byl zřejmý – známé tváře, kvalitníinstrumentalisté, silná vůle a jasně nasměrovaná vize. Hrát žánr nazvaný krásnou hantýrkou „peklo death“, jenž v našich končinách moc na růžích ustláno nemá. Aby bylo jasno, Heaving Earth je titul skladby z pera klasiků Morbid Angel (úvodní vál Formulas Fatal to the Flesh) a stejné iniciály nesou sypací smrtikolové Hate Eternal. Kapela už tímto dává najevo, že než by se dávala na krkolomnou a značně nejistou cestu experimentů, volí tradici a úctu ke kořenům. I to však s sebou může přinášet jistá úskalí. Zvládne se skupina vydrápat z léty vyjetých kolejí postupů deathových legend? Nebo tu máme jejich další, i když velmi zdatný klon?

Kvartet vedený panem Halamou volí fikaně něco mezi. Jistě, někteří škarohlídi cosi brumlají o tom, že by se kapela mohla klidně jmenovat Morbid Immolation (druze zmínění veteráni jsou další velkou inspirací), ale tak snadno shodit myšlenkové i hudební zdroje bandu dokáže pouze primitiv. Konec konců, dobrý riff za vás nikdo nesloží. Diabolic Prophecies, to je osm skladeb na ploše 45 minut, tedy v průměru pět a půl minuty na jednu píseň. Namísto toho, aby skupina sázela jeden nápad za druhým a ukazovala, co je do songů schopná narvat, soustředí se spíš na kvalitu jednotlivých riffů a důsledné proaranžování obou kytarových linií. Halama, jemuž je druhý sekerník Patrik Šnóbl víc než rovnocenným partnerem, neskládá technickou zběsilou eskapádu, ale písničky. Jak už bylo nastíněno, v blasméfické deathové odnoži jde zejména o feeling a atmosféru než o chrlení vyhrávek. Podladěnost, vykázání vyšších tónin do patřičných končin, kvílivá disharmonie, křivolaké rytmické struktury – to jsou silné zbraně Heaving Earth.

Dynamika Diabolic Prophecies sází na jednoduchý a v minulosti mnohokrát vyzkoušený trik: rychlé až bleskurychlé písně (hnedle úvodní Serpents Domination nebo Atavistic Revelation) střídá s těmi zadumanějšími a majestátně pomalými (Beyond the Void, v níž si vystřihne sólo Frank Šerák, a hlavně fantastická devítiminutová The Shrine of Desolation) anebo se stejný princip promítá přímo do vnitřního děje skladeb samotných. Výsledek je sice tradiční a pro některé málo překvapující, nicméně zůstává velmi pestrý a posluchač se v průběhu poslechu těžko dostane do fáze znuděnosti nebo kolovrátkovitého dojmu shrnutého do rčení „kapela hraje pořád to samé dokola“.

A to i přesto, že se posluchačovo první seznámení bude patrně nést v přesvědčení, že se výše uvedená deathmetalová monstra střetla právě nad českou kotlinou a spadla Pražákům do nástrojů. Je to zvláštní, ale v případě Heaving Earth se nejedná o drzé vykrádání (k tomu nutno připočíst skutečnost, že Pražáci do koster skladeb přinášejí punc vlastní osobitosti, viz dále). Autor těchto řádků si však v jisté vnitřní rozpolcenosti neustále říká, že tak zdařile namíchaný konglomerát Immolation, Morbid Angel a Hate Eternal neměl dlouhou dobu (zda-li vůbec) čest slyšet. Vůbec nejintenzivnější jsou jejich střety v riffech samotných – například erupcemi doprovázený makabrózní úvod The Shrine of Desolation, v němž se sténající duo vignovských kytarpropletá skrze podladěný Azagthothův nosník. Nutno dodat, že píseň v tomto „přelévání“ pokračuje až na samý závěr, v němž dojde na zpomalování posledního nápadu zcela v duchu skladby Nothing is Not(hádejte od koho). Takže ještě jednou a s jistým nádechem nadsázky: originální to není, ale je to originálně zpracované. Dává vám to smysl? (Ve zkratce by bylo fér zmínit, že kupříkladu taková Humanity Exileduž takovou citací není a Heaving Earth si v ní hájí vlastní a pracně vydobytý prostor. Nemluvě o úplně posledním riffu na desce (Hideous Idiolatry Violation) – podivně a disharmonicky se kroutícím se hadu, kakofonicky se plazícím v duchu zdeformovaných Gorguts.)

Ale i Diabolic Prophecies se nevyhnuly jisté neduhy. Stoprocentní určitě není produkce, a to i přes fakt, že ve zvukovém spektru ani nic nepřebývá, ani nic nechybí. Jen je velká škoda, že bicí (nejtěžší kus zvukařiny) znějí dost suše až sterilně a chybí jim ona živočišná sirnatost. Uvěřit opravdovost desky přes její zvukovou plochost je tak o to těžší. Podobnou „chemikálností“ trpí i kytary, kterým k opravdovému sežehnutí rovněž něco chybí. Příslovečné „koule“ nahrávka dostává při poslechu třeba na nabasovaných sluchátkách Porta Pro. Na druhou stranu ovšem buďme realisté, takovýto zvuk nemá drtivá většina české konkurence.

Když už jsem se zastavil u drobných kazů jinak povedené nahrávky, je nutné uvést, že o něco slabším článkem jinak precizně fungující mašiny zůstává řvoun Sepp. Hlubokýřev, při němž mu není až tolik dobře rozumět, se do temné hudby Heaving hodí perfektně, ale tak zdařilé už to není ve vyšších patrech, kde se projevuje horší artikulace. A tlučmistr Jürgen, v nejvyšších rychlostech bezchybný a přesný jako hodinky, trpí v pomalejších tempech syndromem pravověrného grindera a nápaditější figury v nich vymýšlí jen stěží...

Suma sumárum: tohle je album, s jehož obalem můžete mávat v zahraničí vesele nad hlavou a volat „heuréka“, protože za tohle se i při nejvyšší míře kritičnosti stydět nemusíme. Vše se ovšem dá zlepšovat. Doufejme, že Diabolic Prophecies je pouze předzvěstí věcí příštích a Heaving Earth se brzy dostanou do přehrávačů mániček z celého evropského kontinentu.