Hella byla odjakživa kapelou, která si razila svou vlastní cestu nezávisle na okolním světě, právě Zach Hill a Spencer Seim se stali těmi, komu je projevována velká tvůrčí autorita. Hudba tohoto (ještě donedávna) dua ze Sacramenta vykazuje, zmapujeme-li ji napříč časem, výraznou progresi. Stačí porovnat debutový a dnes již kultovní počin Hold Your Horse Is a nahrávku, která uzřela světlo onoho „outer space“ před několika dny. Data vydání a podobu těchto desek od sebe dělí mnohé, zároveň k sobě tato alba pojí některé podobnosti. Paralelou může být i fakt, že obě nahrávky jsou svým způsobem revoluční.

Kotouč se otáčí a ty v průběhu prvních vteřin nepoznáš rozdíl mezi současným a minulým… Jenže… Zpěv! A následuje basa! Druhá kytarová linka stíhá tu první. Předhání se, neustále se zastavují a hned zase do běhu. A ty se zmatený ztrácíš a nemůžeš se nalézt. Hella nikdy netropila povyk kolem vydání svých nových počinů (důkazem budiž předchozí EPčka Homeboy a Acoustics, jež v diskografii sacramentského dua/kvintetu zůstávají jako by v ústraní). Pokud jsi předem nebyl obeznámen s faktem, že z Helly se nám stal pětičlenný ansábl, pravděpodobně jsi se šokován ocitl ve světě úžasu stejně jako já.

Přitom pánové Hill a Seim odjakživa toužili po kompletní (jak moc byla dosavadní sestava „kompletní“ si dosaď sám) „klasické“ sestavě. V počátcích své hudební eskapády však zjistili, že to s nikým jiným nejde. Mnohé ze skladeb přispívajících k tomuto celkovému „bordelu“ však byly napsány ještě před příchodem nových členů. Těmi se nakonec stali stáří známí – právě ti, kteří v době, kdy Hella formovala svou tvář, kapelu opustili. Najednou se objeví Aaron Ross a postaví se za mikrofon. Oheň je na střeše… „peklo“ je na zemi. 666 is in outer space. Zbytek materiálu pro novou desku byl pak dotvářen kolektivně.

Tendence k stále experimentálnějšímu pojetí můžeme nalézt již při restrospektivním pohledu na jejich tvorbu. Nejen dvou-disková řadovka Church Gone Wild/Chirpin Hard či již zmíněné EP Homeboy, ale i starší desky dávají na vědomí, že samotné obsazení instrumentů kytara/bicí bylo dvěma hlavním protagonistům této zběsilé smečky těsné. Zpěv se objevil už na Church Gone Wild, kde je ale do značné míry pohřben mohutným hlukovým valem a nehraje zde tak podstatnou roli - tato dvojdeska zůstala pro mnohé nezkousnutelným soustem. Změnu ohlašuje i skutečnost, že There's No 666 in Outer Space byla nahrávána pod hlavičkou Pattonova Ipepacu.

S přibyvšími články se změnila i podoba celkové mozaiky. S příchodem druhé kytary se zvyšuje množství barev, jež lze míchat. Zdá se, že v minulosti byla její absence zčásti nahrazována 8-bitovou elektronikou, s jejíž pomocí Hill a Seim rádi provokovali hudební cit mnohých posluchačů. Proto není překvapením, že aktuální počin vyznívá mnohem „přírodněji“. Příroda jako zdánlivý chaos.

Hlavou ti poletují motýli. Každý z nich se třepotá jinde, každý tě lechtá na opačné straně hlavy, hladí tě po spáncích, následně hryzne. A štípe, štípe. Každá kytara následuje jinou stopu. Jednotlivé linky mnohdy pádí každá jiným směrem, občas se protnou, chvíli splývají, a pak zase utečou opačným směrem. Zápasí spolu o tvou pozornost, kterou si ale vybojují až po čase stráveném pozorným poslechem. Kapitolou samou pro sebe opět zůstává chobotnice Zach Hill za bicími. Mohutně ti masíruje bubínky, jeho ruce jsou všude. Rozházený rytmus ti utíká po kůži, jenže nikdy neodhadneš, kdy zastaví a kde bude, až znovu otevřeš oči. Činely a hajtka sykají v nepravidelných intervalech. Celá rytmická masáž je možná mohutnější než kdy dřív, vezmeme-li v potaz basovou složku, která často uhání vedle bicích. Zároveň je jakýmsi cementem mezi Hillovým „bincem“ a několikavrstevnou pavučinou tvořenou kytarami. Hillovy bubny, pro mnohé možná největší lákadlo celého ansáblu, ale zároveň decentně ustupují do pozadí, aby jejich zvuk splynul s ostatními instrumenty. Výsledný dojem tak nabývá přirozenějšího nádechu a utváří tak mnohem pestřejší mozaiku, než jsme doposud byli zvyklí. I tolik rytmických i melodických postupů může v jednu chvíli znít naprosto vyváženě.

Duha absorbovala spoustu barevných odstínů navíc. Jedním z nich je i hlas Aarona Rosse. S obtížným úkolem ovládnout svůj vokál tak, aby zapadl do této zvukové koláže, se popral výtečně. Po nějaké době tě dost možná ani nenapadne, že Hella bývala instrumentální kapelou. Každý díl mozaiky jako by si žil vlastním životem, zároveň je sepnut tenkými, ale pevnými nitkami s těmi ostatními. Vokální složka na sebe poutá mnoho pozornosti, ale nevynucuje si ji. Odstín vokálu Aarona Rosse ve mně mírně evokuje Lese Claypoola (známého především jako leadera Primus). Postrádá však Claypoolův ironický nádech a disponuje mnohem širším výrazovým spektrem. V znovuzrozené Helle má pevnou pozici.
V porovnání s předchozími deskami je novinka komplexnějším a celistvějším dílem, každý motiv se podřizuje celku. Avšak do samotného jádra lze proniknout soustředěním poslechem. Uším zprvu ukryté vrstvy se rýsují až časem. There's No 666 in Outer Space je pestrá koláž. Eintopf, do nějž jsi pod vlivem LSD a poslechu The Doors omylem přidal o něco víc cukru, soli i pepře, přehnal to s žabími bulvami, bobkovým listem, kočičím pižmem, párátky i cukrovou vatou… hudbě Helly to však svědčí.

Poslech této desky v tobě může ekovovat mnohé, zároveň se však nepodobá ničemu, co jsi doposud slyšel. Třetí sklada The Ungratefull Dead mi při prvním seznámení vyrazila dech svou podobností výrazu Mars Volty, následná skladba však nechá rychle zapomenout. Albem There's No 666 in Outer Space bylo učiněno pár krůčků vstříc některým z mnoha Hillových projektů, The Ladies či Holy Smokes. Tyto skupiny spojuje především lehký retro-závan (podporován občasnými klávesami), který na tebe při poslechu dýchne. Nesmíme zapomenout ani na klasické nástrojové obsazení v podobě modelu: bicí, kytary, basa, zpěv.

Helle se podařilo natočit nesmírně ambivalentní desku. Retro-moderna, která na jednu stranu převrací vše dosavadní na hlavu, na stranu druhou se však ohlíží zpět a přiznává zdánlivě neviditelnou návaznost na minulost. Tváří se přirozeně, avšak do jisté míry je tím nejexperimentálnějším dílem, v jakém kdy Hella měla prsty.