V dnešní, kapelami jako Neverending War, Genocide Of Prescription, DeadSquad, Viraemia, Malebolgia (velká podobnost s Brain Drill) ad. přesycené době, je příjemné narazit na bandu, která vám svým zběsilým melod-pidl-ickým riffingem nevymyje pouze mozek, ale zanechá i dojem hlubší než jen „to byla ale jízda, božínku“. Narozdíl od mnoha svých žánrových souputníků jsou Hiroshima Will Burn v těchto bublajících kytarových vyjížděčkách chytlaví a udržují ve své tvorbě něco, co se dá nazvat písničkou. I když trošku komplikovanou, pro někoho snad až překombinovanou.

Krom deathcorových válcovaček zde nejsou jen právě ty šílenéNa první poslech se Hiroshima Will Burn budou asi zdát jako levnější kompilát současných deathcorových trendů a snad ani nepřesvědčí, ale ve skutečnosti jejich, někdy až geneticky a snad i genericky znějící, muzika až na pár momentů zní sevřeně a účelově. Od mnoha svých žánrových souputníků jsou HWB chytlaví a udržují ve své tvorbě něco, co se dá nazvat písničkou. Ač komplikovanou, pro někoho až překombinovanou. Nechybí ji však logika, ani síla.běhačky, HWB vážně umí i pěkně rafnout a sáhnout si i k silovějším metalovým riffům, které ihned nemění další technickou ekvilibristickou šíleností, ale podrží je, doplní rozkladem nebo průšlapem a vrací se k nim i zpět. Tyto jasně metalové riffy (Martyrium; starší NY záležitosti jako Pyrexia nebo Disfigured) totiž pak v té smršti trhají jak zuby rozdrážděného pitbula a v kombinaci s častými i zakroucenými a až apokalyptickými kily, jenž potěší milce floridské scény, trhají na kusy. A kila jsou zas navíc nejednou využita pro sóla, která tak mají šanci vyniknout a píseň obohacují nejen o další linku. K tomu se nebojí ani zpomalení a vtahují vás tak do svého komplikovaného světa. I přes toto ale matroš To the Weight of All Things zní „ultramoderně“ a určitě má nejblíže k Beneath The Massacre (kytarové vyjížděčky a sekačky), The Faceless (riffy a sound) a místy svou splašeností snad až k Psyopus; viz jen instrumentálka Laberinto, kde krásně vynikne vyakcentovanost hry bubeníka a živý zvuk jeho nástroje, který v souladu se zvukem kytar doposud zněl spíše synteticky, tak nějak vysavačově, což se vám ve sleších po této skladbě úplně změní a začne se vám líbit, začnete vnímat i basu a polohy Anthonyho grucáku. A pak také Australanům nechybí groove, jímž materiál nepostrádá energii, a ta mi právě u podobných kapel často chybí.

Zarážející jsou jistě opět hráčské výkony, které jakoby k věku protagonistů opět nepasovaly (i když nad tím se dnes vlastně již nikdo nepozastavuje, já ovšem stále), ale dohledáte-li youtube, živák jest přesvědčivý. Jak jsem se ale snažil napsat, Hiroshima nejsou jen jednou z dnešních hype tech band, které většinou ukrutně sypou a honí noty, ale sáhnou i po deathmetalovém riffu (Enigmatic Consumption) či thrashovějším kvapíku. Navíc je také slyšet, a to jsem již zmínil, že v písních je pevný základ, struktura, díky čemuž se v té občasné změti prstovaček úplně neztratíte, ač je jasné, že na naposlouchání alba je nějakého času třeba. Ku prospěchu je pak i to, že jejich deathcore pasáže nezní jen jako suché a zpomalené mosh tlačenky, ale i ty mají hybnou sílu a chytrou, nesložitou logiku, protože, a to je můj subjektivní pocit, nepostrádají právě tu dávku (death)metalového základu a nejsou v hudbě jen pro potřebu nutnosti ukojit dnešní fanouškovské circle-pitové chtíče. I toto kapelu od té náplavy ostatních odlišuje.

Suma sumárum, po takovémto debutu by to kapela měla s jeho následníkem nejednoduché. Určitě bych se nebál hrábnout do strun ještě víc „kovověji“, klidně ještě maličko zhutnit, sem tam o něco více zpomalit a něco k projasnění vytřídit a nemohl bych se dočkat. Potěšující je samozřejmě i fakt, že kapelu vydal český label, ale především mrzí skutečnost, že kapela se přednedávnem rozpadla. Buďme ale rádi, že materiál alespoň zaznamenala, byla by to jinak velká škoda.