Holly Herndon se ocitla v situaci, kdy se od ní právem dají očekávat zázraky. Od debutu Movement (2012) se počítá mezi nejoriginálnější nové umělce a od té doby si reputaci jen posílila. Herndon v základu spojuje (laptopový) elektronický experiment, taneční hudbu a vlastní manipulovaný hlas do celku, který se pohybuje mezi strukturou a abstrakcí. To samo o sobě samozřejmě není originální, hluboká integrace hlasu však situaci mění. Herndon staví na propojení osobních zvuků – hlas ve všech podobách je samozřejmě bližší člověku než jakýkoli akustický nástroj - a nejmodernější technologie. Její hudba je tak svého druhu kyborg, ovšem pečlivě zbavený negativních, paranoidních konotací - umělost se stává přirozeností. Ano, jde o konceptuální hudbu, ovšem typu, na který se nezřídka dá tančit.

Ve třech letech mezi debutem a novinkou Herndon usilovně pracovala na dalších důvodech k úžasu. Před pár lety jsem fascinovaně sledoval, jak se z dechu stávají beaty a z jednoduchých nápěvů experimentální koláže. Na Incubate prý divákům zvonily smartphony, vytáčené z pódia, a na projekci běžely jejich facebookové profily, v rámci demonstrace současného nedostatku soukromí. Loni vyšly singly Chorus/Solo Voice, Home a Body Sound, letos Interference, které směřují k větší členitosti a barvitosti, ale zároveň přehlednosti, s výjimkou abstraktníhoBody Sound. Chorus je suverénně nejlepší skladbou loňského roku a video k němu dojem jen posiluje: náboženské chorály po postmoderně. Home a Inheritance však při použití nejpřísnějších kritérií používají až příliš podobné postupy.

Přesto se dá říci, že v době vydání Platform stojí Herndon na vrcholu zájmu alternativních médií - i vydání na 4AD leccos napoví. Čeká se velký „statement“, velké album, o čemž hudebnice samozřejmě ví a ve své pozici se toho snaží využít pro vlastní účely. Platforma je velice silně politická. Herndon tvrdí, že se nesnaží uniknout svému sociálnímu kontextu, tedy tržnímu kapitalismu se všemi jeho problémy, jak to je obvyklé u současného umění, ale vytvořit alternativu, k čemuž také odkazuje název alba: tentokrát nejde o sólovou desku, ale o práci mnoha lidí naspolečné platformě. Platform vybízí ke spolupráci, tvořivosti, kritizuje. Home reaguje na NSA/Snowdena, Lonely at the Top na iluze horních tříd. „Chytněte se za ruce,“ „najdeme nové způsoby, jak milovat“ vybízí a slibuje klip k Interference. Ano, jedním z problémů alba je, že obsahově nakonec nevyzní příliš odlišně od klasické levicové hippie utopie, ačkoli vychází z nesrovnatelně hlubších základů. S Platform se dost dobře nedá nesouhlasit, ovšem jde o souhlas s pokrčením ramen: kolikrát už jsme něco takového slyšeli?

Koncept alba má dopad i na samotnou hudbu. Platform trpí nestřídmostí prostředků: otevření vlastního výrazu vlivům jiných je eticky skvělý nápad, ale rána pro estetiku. Z přeplácanosti An Exit nebo New Ways to Love se dá jen těžko vybrat nějaká vyvíjející se linka. Vlastně žádný ze sedmi nedosahuje kvalit tří dříve vypuštěných skladeb. Jediným novým highlightem je Locker Leak, vtipná koláž prázdných hypermoderních sloganů („Buďte první mezi svými přáteli, kdo dá like řeckému jogurtu!“) upomínající spíš na Heatsickovo Re-Engineering. Chorální Unequal funguje, ale tím to končí. DAO chybí směřování. Problémem popové Morning Sun není primárně pop, ale banalita. ASMR hříčka Lonely at the Top pobaví a přivodí spoustu příjemného mrazení vzadu na krku, ale funguje spíš sama o sobě než v daném kontextu. Celkově vzato, spojení experimentu a popu (v nejširším slova smyslu) jakoby tentokrát bralo z obou stran spíše to horší - samoúčelnost z jedné, banalitu z druhé.

Holly Herndon se pokusila přiblížit konceptuální, experimentální hudbu masám. Platform mělo být album, které vykročí z akademie či hipster kavárny do světa, osloví „obyčejného člověka“ a bude měnit svět. To, jestli se něco stane, už nezávisí na ni, ale na médiích a posluchačích. Ovšem její zodpovědnost udělat dobrou hudbu tu do značné míry zůstala nenaplněna. Jde spíš o programový manifest než o umění samotné. Jako taková může Platforma vyprovokovat k přemýšlení, nepochybně o ní bude napsána řada kvalitních esejů a díky ní se řada lidí seznámí s pozoruhodnými myšlenkami, které ovlivnily její vznik. Bude - už je - přínosná ze sociálního hlediska. Už samotné soustředění na současnost a budoucnost mezi hudebním retrem všech tvarů a barev si zaslouží ocenění. Bohužel pro hudební fans se však jedná o vítězství obsahu nad formou.

Problémy novinky snad nejlépe vyvstanou při konfrontaci s Movement. Abstrakce debutu se nezřídka blíží hranicím poslouchatelnosti, aby se s dalším songem zlomila do techna a pak zpět, bez ohledu na posluchačovu schopnost adaptace. Ovšem debut disponuje určitou čistotou výrazu danou snad jednotou prostředků. Inspirace zcela konkrétními postupy techna i experimentální hudby je evidentní, jsou však transformovány do výrazu rozeznatelného ve vteřině. Už Aristoteles říkal, že umění by mělo být konzistentní i v nekonzistenci - Movement jde na hranu, ale vždy dává vnitřní smysl. Výraz z debutu rozvíjí a k dokonalosti dotahuje Chorus, většina nových skladeb jej však ve snaze posunout se dál odvrhuje a nenabízí náhradu. Bez zvuku a prostředků debutu pak rozvitější skladby (rámcově podobné výstavbou Chorus) zpravidla selhávají a hroutí se ve zvukovou masu bez cíle. Soudržnější, někdy i písničkové struktury neustojí zlomy, které Herndon na debutu procházely. Podobně album neunese množství v kontextu starší tvorby opulentních skladeb, které si nárokují vlastní výraz.

PS: Novoroční zamyšlení optimistky Holly: „The most radical thing you can do in 2015 is believe in something.“

PPS: Do mixu pro FACT Mag zařadila také Moëvöt, tedy francouzský dark ambient/bm projekt z Les Legions Noires.