Téměř přesně po 2 letech vydali Italové svou pátou desku Sedition. Od dob The Vile Conception a Paradogma se změnila sestava. Basa a hlavní kytara zůstala beze změny, ale Francesco Paoli (Fleshgod Apocalypse), který na Paradogma dával vzpomenout agresivitě Origin, byl nahrazen Paolo Pierim, který taktéž obsluhuje druhou kytaru. A bubeníkem se stal Simone Piras. (Aktuálně již není v sestavě.) Takové změny by měly být slyšet.

Předchozí deska Paradogma ukázala jisté vlivy Nile a snad i pro někoho Behemoth, ne však nutně a za každou cenu. Trochu velkolepé melodičnosti se nesly celým albem, proloženy velmi agresivním death metalem (viz předchozí Střapovy recenze). Přesněji řečeno je to naopak. Agresivní bdm proložen melodiemi á la Nile. A Sedition, s obměněnou sestavu, na mě působí trochu pobuřujícím dojmem.

Pominu intro Transubstantio a skočím hned na další Enlightened Submisson. A mhouřím oko, když slyším pompézní melodický rozjezd desky. I když skladba jede téměř bez zastavení natlakovaně a s plným zvukem, neubráním se dojmu velkoleposti, který Hour Of Penance předvádějí. Zpěv tolik neřeže…no jestliže jsem u Paradogmy občas zacítil Origin, tady jednoznačně cítím Nile, ale za to může melodičnost kytar. Sedition je hrozně rychlá deska, s mohutně našlapaným zvukem, tlakem od začátku do konce, prokládána chytlavými melodiemi a celkovým dojmem, že tohle je fakt „velký“. Tenhle dojem přijde už s Decimate the Ancestry of the Only God a trvá do konce desky, kde je chuť si dát další kolo(a) poslechu(ů).

Zvukově je deska velice povedená, nejčistší z výše uvedených. Slyšet je všechno, bicí jak na podnose. Díky častějším melodiím deska nepůsobí jako jednolitý akustický tlak, což byly znaky předchozích desek a trochu mi to na nich vadilo. Na Sedition se posluchač dočká i relativně volnějších pasáží (Ascension) a díky tomu album neunaví uši natolik, aby ubyla chuť pustit si to znovu.

Delší dobu jsem přemýšlel, jak Sedition porovnat s Paradogmou. Nuže, celkové vyznění Sedition je jednoznačně lepší. Sedition je i po 20. poslechu pořád chytlavá deska, která mě baví a chuť do téhle muziky roste i ke konci desky (Sedition Through Scorn, Deprave to Redeem a Blind Obedience). A Paradogma? Ta má vlastně to, co Sedition, a něco navíc, totiž: Méně velkoleposti a více Morbid Angel (riffy!!! - The Woeful Eucharisty, Malevolence of the Righteous) s o něco hůře čitelnějším zvukem, který asi hodně voní příznivcům Hate Eternal. Sedition je přesný opak. Přesto je to skvělá deska a nemohu o ní ještě naplno říct to, co jsem se pokusil v úvodu. Totiž, že Sedition je deska velkolepé melodičnosti prokládaná agresivním death metalem. Ještě není. Zajímalo by mě, co udělá Střap se svou rezervovanou desetinou hodnotícího bodu…