Říká se, že na každého se nedostane. Jestliže někdo tvrdí, že hardcore má své nejlepší dny pomalu, ale jistě za sebou, troufám si říct, že se s pětičlenným subjektem z východního pobřeží Spojených států a jejich debutovým albem When Will We Surrender tváří v tvář nesetkal.

Dalo by se to pochopit. HUNDREDTH přeci jen neznějí jinak než desítky obdobných kapel a do repertoáru vyjma několika zajímavých hostů (Jonathan (THE GHOST INSIDE, Matthew (MYCHILDREN MYBRIDE), Ian Fike (IT PREVAILS)) a hmatatelných prvků melodického metalu s nahněvaným punkem a naléhavou kritikou sociálních hodnot nic pokrokového nevkládají. Za to do něj vložili vlastní srdce - celé a bez ohledu na vlastní zdraví! A jelikož energie z kompozic přímo sálá, není se čemu divit, když se hned v první stopě roztáčí kolotoč úžasně chytlavých kytar s melodickými konstrukcemi, udělaným zvukem, barevnými podklady, silným, vůdcovským vokálem, který, když se do toho opře vší silou, je to, jako by do vás narazil vlak. Všechno tohle se na první pohled opakuje i v následující stopě Willows s tím rozdílem, že jej přikrášluje sebejistý čistý vokál hostujícího vokalisty IT PREVAILS Iana. Líbí se mi proměnlivé napětí rozložené do celé stopy jako do napínavého thrilleru, kdy sami nevíte, kdo je vrah a kdo si na něj jen hraje.

Album je na první pohled plné neviditelných překvapení. Jako například úžasný instrumentální kus Fade dopřávající posluchači intenzivní pocit něčeho jedinečného, cenného a srdci blízkého, za co stojí bojovat a zemřít nebo žít. Se Sinking se melancholie transformuje do metalové brutality s dychtivou hardcorovou siluetou pivotmana vzdorujícího na palubovce s nepříznivým skóre. Mít možnost přesně popsat svoje pocity, bylo by to něco jako: „Tak už se konečně seber a něco dokaž, něco pro sebe i pro ostatní na tomhle mizerném světě.“ V tomto duchu se nesou i texty („Mě nikdy nepřekonáš, protože já se nevzdávám!“) a jejich poslání je, myslím, jasné: individualita nad masovou teatrálnost. Vždyť ono je to pochopitelné. V tomhle odvětví se žije, bydlí, dýchá i zvrací s pomocí nejbližšího okolí, tak proč se spoléhat na cizí elementy narušujících pevné soužití, když vím, že mi za zády stojí člověk, co za mě položí život. To je silné tvrzení, nemyslíte?

Ale ať už jsou šedé šmouhy v podobě nepříliš výrazných bicích nebo určitého monotónního efektu jakkoliv výrazné, udělal mi tenhleten kus velikou radost a v mém hodnocení si rozhodně nestojí o moc hůř, než je tomu například u novinkových THE CARRIER nebo THE GHOST INSIDE, kteří si cestu ke svému posluchačskému zázemí přes ten prvotní nezájem podezíravého publika úspěšně rovněž prošlápli. Tak proč ne?