Kapely, které jsou v popředí nebo jsou nedejbože spojeny s nějakou kultovní formací, to mají vždy o dost těžší a vždy se na jejich nahrávky pohlíží zostřenějším okem - někdy to může být výhodou, jindy na závadu. Ale v případě kapely, která má ve svém čele tak výraznou osobu jako Bruno, tam je to ještě výraznější.

O tom, že se Bruno s Hypnos vrátil na scénu, už každý ví; koneckonců k této události vyšlo EP Halfway to Hell, o které jsem psal. A uběhly dvoje letní prázdniny, a co by to bylo za návrat, pokud by nevyšla i deska. Takže Hypnos s již oficiálně aktualizovanou sestavou (jo, Igor je ofičák oficírovič), tentokrát ne v tuzemsku, v Německu vyšlo Heretic Commando / The Rise of New Antikrist, jež svým názvem dokonale dává najevo, o čem myšlenková náplň je.

Vím, že se mi část osazenstva vysměje, ale i přes určité chybky na kráse hned takhle na start říkám, kacířské komando „nového antikrista“ zplodilo povedeně. Sice bubny mají v celkovém vyznění desky méně přesvědčivý zvuk (především virbl by zasloužil více - je jakoby nahalován, není tak ostrý a má víc ozvěny, než by pro mou chuť bylo třeba, ale zas působí čistě živě, žádná chemka), ale jinak je zvuk celé kapely velmi příjemný, světe div se mohutný a k muzice Hypnos sedí. Brunova basa správně bustřeně drnčí, cítíte každou její vibraci a s kytarami, které do muziky zvukově také zapadají, se nepřebíjí, naopak dost soudrží.

Muzika na Heretic Commando se pak od předchozí nahrávky poměrně hodně odráží. Klasický death metal s blackovým odérem se sice drží spíše jeho tradičnější podoby, stojí na pevných stavebních základech (jednoduchá konstrukce, úderné a jasné riffy, poctivý vokál) a tu a tam odkrývá poklici zlaté studnice smrtikovu devadesátých let, kdy válčily klasičtější bandy jako Morta Skuld (ucítíte třeba feeling Godless Truth a jejich desky Burning Existence) a pak třeba ty floridské jako Monstrosity nebo Brutality, i když ne že by Hypnos hráli old school. Muzika vzhlíží ke dnešním dnům, nezapáchá starobou a nasává čpavě sirnaté atmosféry. Tedy stejně jako předchůdce - jde v tom naopak ještě dál, ale ty kořeny tu jsou.

Zatím nekritizuji, co? Chtěl jsem být přísný a hodnotit pod 70, i když jsem řekl, že „kacířské komando nového antikrista zplodilo povedeně“. Deska totiž zprvu zní hodně dobře, až překvapivě uvolněně, ale pak se začnou odkrývat věci jako ne úplně pestrá rytmika a hodně podobné postupy - a to se týče riffů i celkově struktur skladeb. Zde se pak dostávám do sporu, zda mi muzika směřuje vpřed dnešní době, nebo před sebou naopak svou strukturou dvířka uzavírá. Nakonec zachovávám chladnou hlavu a odstup od toho, kdo Hypnos jsou (viz úvod), a budu brát, že paternovější přístup (protože nejednou vyznívá dobře) ke tradičnějšímu deathu s náznaky postupů smrtikovu modernějšího a černočerných hymen Hypnos patří. A navíc, jakmile vás napadne inspirace, ke které Hypnos třeba přičichli, většinou ven ze začarovaného kruhu a případného nařčení z přílišného braní si z ní (Burning Again a Versus the Void smrdí „starými“ Root, Alliances of Snakes třeba Immolation) vymanévrovávají poměrně snadno.

Jedinou výraznější chybu alba tak vidím v samotném závěru, kde se nachází trošku tupější Versus the Void, i když nějaké ty výhrady bych měl snad i k písni In Love with Death, která zní jak deathmetalový ploužák, a za ní, tedy po zmalení, trošku nevhodně zařazenou Decadence. Ale jinak jo, hymnický nádech Hypnos sluší. Pozvedám prapory a tasím na zteč.