Hypocrisy pro mě byli kapelou, která dokázala stvořit na každém albu pár silných skladeb, které opravdu stály za to, ale na stranu druhou mě uměli také pěkně nudit. A za kdovíjakého příznivce této bandy se nepovažuji. Můj postoj se razantně

změnil po vydání Arrivalu, kde nám Hypo naservírovali pořádnou porci moderně znějícího metalu, kde se to nádhernými melodiemi jen hemží a na nudu není prostor. Virus jsem tedy očekával velice netrpělivě a naštěstí mé tušení, že Hypocrisy z této trasy neuhnou, se vyplnilo. Tam, kde se na Arrival přestalo, tam se teď pokračuje.
Virus zní ještě mnohem moderněji, úderněji a chytlavěji. Album krásně

odsejpá a hned titulní Warpath je nekompro-misní melo-dický death v typicky švédském balení. A jede se dál, Scrutinized se nenechává nijak zahanbit a uhání opět rychle kupředu. Tady mě tak napadá, že po dvou skladbách jsem neslyšel nic nového, nečekaného a takový šok jako Arrival to rozhodně nebyl, ale to jsem vlastně ani neočekával. Pestrá rytmika, nenudící melodické kytary, dravý vokál, vše zabaleno do dokonalého moderního soundu, to je Virus.
Z produkčního hlediska není co vytknout. Neubránil jsem se myšlence, že když bych

srovnával a sledoval vývoj obou Tägtgrenových kapel – Hypocrisy a Pain, tak od naprosto rozdílných začátků mají k sobě tyto dvě kapely blíže a blíže. Jasně Pain je trošku o něčem jiném, ale třeba po zvukové stránce k sobě Dancing with the Dead a Virus mají celkem blízko. Obojí zní hodně moderně, nadupaně a myslím, že třikrát tvrdší Pain by zněli jako Virus či Arrival. To mě i trochu zklamalo na novém albu Pain, právě to, že znějí trošku jako popový klon Hypo, o čemž se například na Rebirth mluvit nedalo.
Ale vraťme se k Virusu, celé album pokračuje v tom, co naznačily první dva songy. Vyzdvihl bych ještě čtyrku Fearless, která se nese povětšinou ve středním tempu a oplývá dnes již pro Hypocrisy klasickými kytarami, rytmikou i vokálem. Přijde mi zkrátka pro Hypocrisy nejvíce typická, a klidně bych si jí dovedl představit i na albu Hypocrisy (1999). Typuji, že tohle bude koncertní hitovka, refrén je jak stvořen na živé vystoupení. Album dále krásně plyne, občas se zpomalí (Let the Knife do the Talking, A Thousaned Lies), občas zase zrychlí (Carving for Another Killing, Bloddrenched). Až se dostaneme do finiše, kde nás ze světa sprovodí nádherná Living to Die, což je metalová balada jak se patří. Pomalé tempo, naříkající kytary, smutná atmosféra, nádherný vokál. Tohle se klukům fakt povedlo. Po zdolání celého alba je to pro vaše uši nádherné pohlazení. Naprosto tady ulítávám na Tägtgrenově zpěvu, to je fakt nádhera. A tady jsem si jen potvrdil to, o čem jsem už mluvil – kdybych Living to Die potkal na Dancing with the Dead od Painu, vůbec bych se tomu nedivil a nepřišlo by mi to nijak divné. Obě kapely na posledních deskách mají tak podobný sound, že když Hypo zjemní nebo Pain přitvrdí, srovnání se neubráníte.
Abych to shrnul, Hypocrisy na posledním albu předvedli přesně to, co jsem očekával, a tudíž do posledního detailu dotáhlé, moderně znějící melodicko death metalové dílko. Jo a ten obal se vám, již tradičně, hodně povedl!