A ještě jednou zpátky k loňsku, ale tentokrát už vážně naposled. Do Francie, za breakcorem. Ne za tak úplně obyčejným breakcorem, jak už samotný jméno Igorrr napovídá. Obskurní, jasně, zvrhlý asi taky. Bál plnej urozenejch barokních dam, korpuletní, výrazně tvarovaný, plný křivky a utáhlý šněrováky kolem pasu. Prsa velký div nevyskakujou z výstřihu, z pod šněrováku přetejká lidská masa, tuk, obličej i přes tuny opulentního nalíčení nedokáže skrejt odulý rty, příliš buclatý tváře a chlípnost v očích. Pot stejká přes makeup a rozmázává obličeje, černá, jablíčkově červená, pleťově růžová, zelená na víčka, to všechno se stejká dohromady do, jak si určitě představíš, půvabnejch mazanic. A tyhle dámy se tě v celý svý velikosti snažej neustále dotýkat, dotýkat na intimních místech, bez něhy, s chtíčem.

Máš pocit těžký dekadence, ale zdaleka nejen kvůli osazenstvu, hlavně kvůli kapele, která k týhle prapodivný maškarádě hraje. Za piánem je ještě všechno v pořádku, Händel, Bach, bílá paruka, nejklasičtější z klasickejch melodií k tanci. Napravo ještě operní zpěvačka, na který je objem jejích plic bez problémů poznat. Ale když se podíváš nalevo, najednou tam vidíš kluka s trikem Hammer Smashed Face, jak chvíli natahuje na sopla, aby hned nato předved ukázkovej prasečí chlívek. Navíc ještě v ruce drží kytáru a občas na ní líp nebo hůř začne dřít svoje nejoblíbenější pasáže Slayer. Ještě o kousek nalevo pak seděj tři totálně pod obraz zlitý padesátníci, který si čas od času mezi pívem vemou trubku, harmoniku, dudy, a začnou hrát ty nejsprostší hospodský odrrrhovačky.

A pak, když se podíváš až úplně dozadu, za celej tenhle orchestr, uvidíš, kdo že to tady vede. Za notebookem a mixážním pultíkem tam sedí shrbená postavička, Igorrr, kterej celou tuhle partu drží v rytmu pomocí většinou střednětempejch, většinou dusavejch, většinou zlomenejch, ale občas i jinejch beatů. Sem tam si dovolí nervózní pavoučí nožky á la Aphex, jindy zas brutální průšlapy, ve kterejch je hlavní cíl bpm, především jako podkres pod metalový mezihry. Celkově maj jeho beaty potemněle-industriální atmosféru, ale spíš než k abstraktním konstrukcím a hlubokejm basům tíhnou k vyššším frekvencím a často až ke zvuku živejch bicí. A na to, co má pod sebou za nesourodou sebranku prokazuje až zázračný dirrrigentský schopnosti, už jenom proto, že zvládá vytvořit souvislý, plynulý skladby.

Ačkoliv to z předešlejch odstavců nemusí bejt úplně jasný, ačkoli Igorrr produkuje krásně perverzní a úchylnou hudbu, nejde o žádnej přehnaně náročnej poslech. Protože Nostril je deska především zábavná než jakákoli jiná a základní předpoklad k jejímu poslechu je nadhled a úsměv na rtech. Když se operatický vokály střídaj ve veselejch, rytmickejch kreacích s prasečím kvikotem sestupujích postupně po oktávách do hloubky, když barokní sonáta je nastřelená přehnaně rychlým blast beatem a nintendo melodií, vesnická odrhovačka aphexsovkou linkou, to všechno má za následek pobavený cukání v koutcích. A na to, jak by to mohlo skončit jako špatnej pejskokočičkovskej vtip, je to překvapivě soudružný a trvanlivý. Zábavný je zejména objevovat různý drobný skrýtý legrácky, kterejch je na týhle desce množství fakt nepřeberrrný. Jen to chce nadhled.