Kdo zná mapu aspoň trochu, ten ví, že u tvorby Vegarda Sverre Tveitana (ó, mocný!) není předmětem debaty kvalita vs. nekvalita, ale jak moc dále, výše a rychleji Mistr zase posunul svou osobní laťku. Na co ihSáhl, toť téměř démant ve své nahé čistotě. iHsáhl na Císaře a devět let po vydání Prométea, z něj stále slintá celá metalová obec. iHsáhl na The Sham Mirrors a musel jsem to album dát do 'topu dekády'. iHsáhl na ženu, ta vyplodila Star Of Ash a společně ukutili Peccatum (toho času bohužel po interrupci)…(Peccatum, ne Ihriel). Teď si nejsem jist, zda spolu mají děti, ale jestli ano a správně na ženušku ihSahal, tak určitě chodí už od narození a v půl roce čtou Alighieriho v originále.

Tak snad kolena zpátky na zem, ne?
Jasně, debut The Adversary se z prachu průměrného prog metalu dostal jen tak tak. Ale už angL byl rozjetou mašinou, Ihsahn (ó, mocný!) nabídl vše, co si davy nízkých červů s mastnými vlasy přály. Pořádná tempa, krutopřísný zvuk a hlavně kvikot Mistra v těch správně diktátorských polohách. To vše přitom s jistým patosem, co má taky nedělní odpoledne - až na pár hitovek poměrně monotónní materiál by potřeboval víc tlačit na pilu. První dvě dílka tak postávají zklamaně za dveřmi intimní komůrky mnohého posluchače, nedostanou se nikdy na piedestal, vavříny se taky nějak tak nekonají. Je na tom After jinak?
Ano, na After je to skutečně jinak. Jakoby Ihsahn (ó, mocný!) ke svému sólo materiálu konečně zasedl na plný úvazek a dal mu ze sebe veškeré vše. Jeden bod po druhém můžete přemílat After, pouštět si ho dnes a znova, dávat si jej pozpátku, vzhůru nohama – ale definitivní rozsudek je jasný. The Adversary dekapitováno o hlavy dvě, angL o jednu, prvně jmenovaný navíc zbaven svéprávnosti.

…já a mých osm strun…
After vytahuje esa z rukávu hned od první minuty The Barren Lands, kompozice jdou na dřeň black-progové míchanici důsledně vyhrávku po vyhrávce, celý poslech je výrazně plnější a obsáhlejší než bylo zvykem. V A Grave Inversed navíc promluví do celé partie saxofon v podání Jorgena Munkebyho – zvláštně znějící kombinace, že? Nicméně výborný tah. Podle těchto slov by se mohlo zdát, že Mistr splodil nějaké těžkopádné a vyčpělé progové album. Není tomu tak, nahrávka je lehčí o stylové křeče, kompozice ladí uchu a nepříčí se večernímu trávení. Příjemnému poslechu nahrává pestrá paleta temp – titulní After nebo Austere neuráží příjemnou rozvláčností, Frozen Lakes on Mars či Heavens Black Sea naopak diktátorsky postaví všechny motivy do latě. Vrcholem alba je poté singlová Undercurrent, přepečlivě sepsaný komprimát toho, co celé album nabízí – pomalé irychlé pasáže, příjemné veletoče, rázné kulomety. Hezky stručně v kostce, v parádně gradující plence, tak se mi to líbí. Takové je i celé After. Nasytí všechny chuťové pohárky, nezůstane nic dlužno a především se straní náznaků vatovitosti a sebesmilstva, toliko nejslabších bodů starších bratří.
Tak pravil Ihsahn sensei (ó, mocný!). Dílo je dokonáno, nám předhozeno. Je jasné, že navýsost hloupým diskuzím o Emperor asi nezabrání, ale snad definitivně umlčí nimravé kritiky Mistra, že není schopen sám o sobě splodit skutečně silný materiál. After se povedlo.