Ihsahn je bezpochyby fenomén, který netřeba dlouze představovat. Jeho působení v EMPEROR, PECCATUM a četná hostování na deskách jiných spolků mluví sama za sebe. Letos se tato výjimečná osobnost prezentuje sólovým albem, kde vše zkomponoval a krom bicích i nahrál zcela sám. Jako bubenická výpomoc byl nominován Asgeir Mickelson (taky znáte, ne).

A od první sekundy Ihsahn nenechává nikoho na pochybách, že neztratil nic ze svého „tahu na branku". Začíná se pěkně od podlahy, aby vzápětí zvolnil, nechal nás vydechnout a opět vrátil do pekelné jízdy. Ano, jízda na horské dráze by klidně mohla být paralela k téhle desce. Rychlé výpady a sešupy z výšky dolů, klidné vyhrávky na „rovince", komplikované šplhání po spirále křížení všemožných stylů, které je jako klid před bouří, a zase bez varování následuje zvrat a pádění dolů... Kdybych měl připodobnit The Adversary k dosavadní tvorbě Ihsanově, tak nejblíže bude mít k deskám EMPEROR a to hlavně těmi svižnějšími pasážemi, jež na albu převládají (u některých se pan Mickelson asi dost svlažil v podpaží). Ovšem jiné části jsou jak z dílny PECCATUM. Zkrátka komplikovanosti se meze nekladou - ostré, rychlé riffy, bubenické eskapády a zvrácená sóla a naopak lehké a klidné melancholické pasáže. Vážení, je to opravdu rozmanité!

Jen tak zlehka letem světem: Ihsahn nezapře své black metalové kořeny, a proto blackové prvky - avšak jeho střihu - se táhnou celým albem. Tu vystrkují růžky a mocně dovádí (za mnohé And He Shall Walk in Empty Places), jindy jsou zcela v pozadí - v tu chvíli by se dalo mluvit o náznaku stylů doom či gothic. Za chvilku je zas ke slyšení thrash riff či pompézní chorál s majestátní melodií (Astera Ton Proino). Poměrně velký prostor dostaly i klávesy, ať jako nostalgický klavír či klávesy epické. Užijeme si i rozsáhlých interpretových hlasových poloh, čistou počínaje, přes falzety až pravověrným skřehotáním konče (např. Called by the Fire). Textová složka se zaobírá věčným bojem individua s nástrahami osudu.

Ještě bych zmínil pár perliček: Homecoming - začátek jak vystřižený z Promethea, náhle však hop... a do poklidné čisté kytary zapěje hostující Garm a následuje i velmi povedený vícehlas. Panem et Circenses - úvodní (= ústřední) motiv je překvapivá reminiscence na kolegu Vintersorga. The Pain is Still Mine - některé pasáže a postupy ve mně evokují klasickou hudbu, chvílemi jako bych slyšel MEKONG DELTA a jejich album Pictures at the Exhibition, což jsou upravené Kartinki od M. P. Musorgskiho.

The Adversary je průlet spektrem nálad a energií. Výlet, který nenudí a neustálými zvraty nutí posluchače být ve střehu a vnímat každou notu. A přestože mě baví každý moment alba, k absolutoriu dle mého „něco málo" chybí.