Vánoce jsou obdobím vzpomínání, a proto je příhodné vyndat prachem zavátou desku a vydat se na cestu časem. V případě dánských Illdisposed se k jejich Submit (1995) vracím rád, tento počin ne a ne zestárnout. Submit je deska na rozhraní dvou období, podobně jako například Erase holandských Gorefest. Organicky slučuje prvky žánrů do té doby striktně od sebe oddělených tak přirozeným způsobem, že posluchač nikde neslyší žádnou křečovitou snahu o to být za každou cenu alternativní (jak to cítím z převážné většiny současné tvrdé produkce).
Illdisposed vycházejí ze zatraceně chytlavého old school death metalu, jehož nedílnou složkou je syrovost až na kost a specifický neučesaný podladěný zvuk,

který si dokázali udržet s mírnými odchylkami až doposud. Jejich hudba je přímočaře valivá jako parní válec, robustní jako Valibuk a ukrutně hitová. Nicméně chlapci svou hudební tvář z debutu dokázali obohatit o jakousi spřízněnost s nemilosrdně pomalým těžkotonážním HC a dechberoucími kytarovými sóly, které tvorbu Dánů posunují opět jinam a dodávají jí další – řekněme „skandinávsky“ (thrashově) melodický - rozměr.
Autor si splní recenzentská klišé, když napíše, že Submit je komplexním materiálem, kde se melodika snoubí s brutalitou (ta přece jen převažuje); nicméně co naplat, když je to pravda! Vše podpořené unikátním hlasovým projevem Bo Sommera, který je pomyslným mixem Martina van Drunena a nekompromisního growlera. Deska perfektně soudržná, sludge bahno tempa vyvážená klepačkami á la Cannibal Corpse a navíc okořeněná netradičními momenty posilujícími specifickou náladu Submit. První hardcorovky (především druhá v pořadí A Frame of Mind se zabijáckým slamem uprostřed – Devourment,

učte se!) se zapamatovatelnými riffy, následující splašená jízda Vesuvio, čtvrtá uklidňující Hidden Ache s podbarvujícími klávesami v pozadí a s koncem jako u Iron Maiden! V prostřední části Memories Expanded pro změnu crustově vševálcující nápad střídající se s dálněvýchodním sólem, v titulní Submit lehčí šok, když se do klasické „švédské“ deathovačky přidá melodický zpěv a následuje impozantně tklivé sólo. Poslední Die Kingdom „středověkým mužským chorálem“ jen zpečeťuje nostalgickou náladu celého disku.
Jaká škoda, že podobně rozmanitou desku Illdisposed už nikdy nenatočili. Už se jim prostě nepodařilo sloučit extrémy tak netradičně jako zde. Duch doby se prostě neopakuje.