Ten pán na obalu se usmívá. A budu upřímný, má k tomu důvod. Jeho hudební cesta (počínající rokem 1991 na prvním albu skupiny Alice) dosáhla zdárného vrcholu. Ale pojďme přece jen zpátky do minulosti.

Mé první setkání s Danem Bártou se uskutečnilo právě někdy kolem roku 1990. Na legendární „louce“ v Plasích jsem jako plnou parou zasažený všemi novými vlivy tehdejšího rocku hltal vystoupení ještě neznámé, avšak už na tu dobu velmi vyhrané kapely jménem Alice. Okorálkovaný frontman působil jako zjevení. Jeho projev, prošpikovaný vším od Jimiho Morrissona, přes Roberta Planta až po (asi nejvíce) tehdejší ikony právě explodujícího vlivu grunge, mi učaroval. Když jsem pak o rok později objevil ve výloze první CD kapely Yeah!, nebylo co řešit. Naše cesty se setkaly. Nebylo již žádného počinu, který bych v životě tohoto výjimečného zpěváka vynechal.

Alice vydala ještě další dvě povedená alba. Zejména eponymní „trojka“ z roku 1995 patří (ač bohužel neprávem pomíjena) do zlatého fondu českého rocku. Ani mezitím však Dan nezahálel. Rok před zmiňovaným albem natočil (taktéž opomíjený) projekt Die el. Eleffant!? Vedle kapelníka Mirka Chyšky v něm působil bubeník Štepán Smetáček a Milan Broum (Olympic). Za touhle sestavou zůstalo povedené album Elephantology.

Po skončení první, důležité etapy Danova hudebního života přichází další, neméně podstatná část. V témže roce nastupuje do řad právě kulminujících muzikálových vln. Právě jeho účast v Divadle Spirála jakožto Jidáše ve Webberově české anotaci Jesus Christ Superstar, myslím, definitivně dělá z Bárty jednoho z největších českých hlasů devadesátých let.

Další cesta už jen logicky navazuje na vše předešlé. Nemohu nezmínit naprosto zásadní setkání s Romanem Holým (J.A.R., Monkey Business). Bártův živočišný, ostře řezaný projev najednou někdo uchopí z úplně jiné strany. Pokud se bavíme o zlomech v jeho kariéře, setkání těchto dvou osobností mi přijde jako neméně důležité. V roce 1997 vychází Mein Kampfunk od J.A.R. Poprvé se kapela (i díky Bártovi) posunuje dál, od zprvu čistě funky taškařice a začíná dělat „muziku“. Kam až to nakonec dotáhla, je zřejmé na posledním počinu Eskalace dobra z roku 2017. Dan se o rok později ještě jednou vrátí k muzikálu (Evita) a společně s Holým, Chyškou, Darou Rolins a Filipem Jelínkem spíchnou projekt Sexy Dancers (1998). To, proč se dnes ale bavíme, přichází v roce 2000. V duchu jsem si říkal, jak by asi vypadala jeho sólová deska. Prošel si několika styly, „ochutnal“ z každého něco a poctivě si vybíral to nejlepší. Doslova se nabízelo, aby přičichl k jazzu. Nicméně jsem nebyl takovým optimistou.

Když pak Illustratosphere na počátku nového milénia vyšlo, splnil mi tenhle chlapík všechny zbylé sny. Trefil se svým hudebním cítěním naprosto přesně. Uzavřel kruh, který celá léta tvořil. Obklopen sestavou par excelence už nebylo prakticky možné udělat špatnou desku. Zvolnil. Dal vale veškerým tlakům a non stop práci z devadesátek. Už to byl jiný Bárta. Víc zadumaný, fotící „svoje“ vážky a žijící se ve svém vlastním, uzavřeném světě. Když bylo potřeba, zajuchal si v J.A.R., sem tam si střihl filmovou písničku. Ale primárně se věnoval (a to je třeba kvitovat s povděkem) svému vlastnímu projektu.

„Mířím k úvozům tichem lesním, zmámený sám k sobě mluvím…
Nevynechám z výmluv žádnou,
přiznám, že nepřiznám, co mě děsí, že nezůstávám…
že nejsem to jen já, kdo se bojí, že selhává…“
(Má němá tvář)

Přenesu se v čase o neuvěřitelných dvacet let. V době, kdy se takřka celý svět zmítá pod vlnou epidemie viru, jímž nám dává příroda vědět, jaký jsme kurvy. Právě v téhle době vychází Danova nová deska, nazvaná „Kráska a zvířený prach“. Jakoby přesně zapadá do soukolí, aby si člověk uvědomil, jak tenká je hranice mezi sny a realitou, jak málo stačí, aby se ze dne na den celý život změnil k nepoznání. Poslední varování. Na jednu stranu by se mohlo zdát, že tahle deska do této napjaté doby nepatří, ale není to vlastně naopak?

Novinka Illustratosphere splnila všechna má očekávání. Bárta se po padesátce logicky „usadil“ tam, kde je mu to nejblíž. S parádní sestavou v zádech, za roky vyzpívaný jako nikdo. Nepotřebuje nikomu nic dokazovat. Pokud si něco napíše, musíte mu to věřit. Jedenáctinásobný držitel ceny Anděl vás vtáhne do svého světa nenásilně, zato intenzivněji. Bude vám zpívat „po našem“, slovensky i anglicky. I kdyby to bylo svahilsky, i tak mu to budete věřit.

Je těžké něco psát o něčem, co je prakticky bezchybné. Po několikátém poslechu si říkám, jak je to snadné. Když si v kapele rozumíte, aniž byste se po sobě museli skoro podívat. Právě na novém albu je tak moc cítit, jak se tahle parta umí navzájem vnímat. Hraje jak z partesu a do toho vám mistr bude recitovat své verše…

„Smetám starý z rukou strach,
slabiky se mi v hlasivkách lámou.
Vidím za tím jenom ji, v zamilovaném odstupu…
ve světle oken, přes oblouky řas.“
(Než o půltónu výš vyletím)

Žongluje se slovy jak s míčky. Jako už tradičně, používá slovník, kterému rozumí jen ten, kdo opravdu chce. Jeho obraty už patří neodmyslitelně k muzice Illustratosphere.

Může se na první pohled zdát, že je vlastně každá deska téhle party dosti podobná. Ale je to jen první dojem. Když se ponoříte hlouběji do jejích tónů, začnete rozplétat texty a do toho všeho zavřete oči… ucítíte, jak s každou novou nahrávkou roste. Ne, že by nebyla „dospělá“ už na debutu, jen prostě zraje… pomalu tak, jak vycházejí další alba. Mezi Animage a Maratonikou bylo pět, mezi posledními dvěma už dokonce sedm let.

Zatímco debut byl poměrně „temná“, více jazzová záležitost, poslední počin je naopak více „vzdušný“. Pořád se pohybujeme někde na hranici popu (ovšem toho kvalitního, nekomerčního) a pop jazzu. Zajímavé je, nakolik dokáže sám frontman „vést“ kapelu. Abych byl přesný, resp. Vám přiblížil co nejlépe to, co uslyšíte. Chyška a spol. „zabalí“ Dana do své muziky a on se v ní koupe, vyskakuje a vzápětí se potápí do jejích vod. Nikdo záměrně příliš neexhibuje a stejně je výkon všech naprosto výjimečný. Jak Dan zpívá, tak kapela hraje. A všichni zúčastnění to dělají nejlépe, jak umí. A že to umí. Pokud je na vás ortodoxní jazz příliš, máte zde jedinečnou možnost.

Sestava doznala jediné změny. Za bicími na „Krásce“ sedí Martin Valihora (IMT Smile, Fermáta, Prúdy, Collegium Musicum…), bubeník a perkusista z hudební rodiny, hostující v Americe s různými interprety. Je nutné psát něco dalšího?

Nehledejte žádné hity. Jedná se o celek, který je nutno vstřebat komplexně. Až postupem času na vás (po důkladném poslechu) „vylezou“ všechny krásy a „krásky“. Za sebe jich mám zhruba třináct. Novinka Illustratosphere je ucelená, do posledního šroubku dotažená nahrávka. Netrpí (ač v češtině) žádnými neduhy tuzemských projektů a má ambice rozletět se do světa (pokud o to ovšem chlapci stojí). Na rozdíl od spousty ostatních (jazz) projektů tu nestojí sólista, ale hraje se tady mnohem více kolektivně. Nikdo nikam neutíká, netlačí na pilu. Zároveň je společný výkon okouzlující, takže vyzdvihovat něčí um je mimo, ačkoli za sebe bych opět lehce poplácal po čepici Roberta Balzara za neskutečně sexy basovou linku napříč celou „Kráskou“. Ale jestli on… Mirek Chyška i Filip Jelínek… každý je nedílnou součástí celého soukolí, a to pracuje na 100 %.

„Roky se nedají ani prodloužit, ani nalehko brát.
Je tak přízemní, že se tě vždycky budu ptát, jak vypadám.
Já – a přitom nechci přijmout tvou odpověď,
vím, je to hloupé…
Nahá tma, holá čerň – ty Mě zkroutí
ve chvílích zatmění, kdy se z temen kopců
prosí ve víře, že zítřek přijde vždy…
Že zítřek přijde vždy.“

Končím částí textu skladby Nahá tma. Nemám co víc k novince Dana Bárty dodat. Kruh se uzavřel. Ten pán na obalu se usmívá. Budu upřímný, v naprostém klidu může.