Jak symbolické. Jsou před námi svátky vánoční, svátky pohody a klidu, svátky přetvářky a kýče a v tomto pro plno lidí „pohodovém“ čase k nám přicházejí Immolation se svým bezbožným kultem a ještě těsně před letošní vzpomínkou na narození Ježíše Krista projedou spolu s X-mass festivalem Evropu křížem krážem. Tak mě napadá, že CD Immolation by bylo pod stromečkem jistě z dárků nejsymboličtějších…he he. No přejděme k faktům.
Začátek zkázy obstarává jednička Of Martyrs and Men a již od prvních tónů vám je jasné, že slyšíte klasický Immolation s jejich temnou riffáží, zvrácenou harmonikou, zvláštními sóly, ale přece jen zjišťujete, že je novinka dost odlišná od desek předchozích. První poznatek, jež vás trkne do uší, je zvuk. Immolation vyčistili kytary, které jsou teď čitelnější, ale přitom neztratily nic ze své temnosti. Poprvé je taky slyšitelná basa ve všech pasážích, což leckdy vyznívá trochu do prázdna. Ne že bych ve všech riffech potřeboval basové ekvilibristiky á la Cynic, ale tak stroze udělané basové linky hudbu nijak neobohacují a tím, že jsou na tomto CD tak čitelné, ubírají atmosféru kytarám. Možná je to i zvukem baskytary, každopádně to novince nepřidává, stejně tak jako málo slyšitelné kopáky. Co naopak vynáší nový disk vysoko do výšin, či snad do nejnižších propastí matičky země, jsou kytarové aranže, kterých je na této desce ohromující množství a jsou tím největším zpestřením. Rob Vigna nezastydl a snaží se posunout hranice stylu dál. Také se zde představuje nový kytarista Bill Taylor, jež kdysi hrával v Acheron a Angel Corpse, ale nejsem si moc jist, jestli do novinky skladatelsky zasahoval. Dalším obohacujícím prvkem je bubeník, jež opět rozšířil rejstřík svých rytmů a v některých válech (např. Wolf Among the Flog) se pozastavíte nad doposavad neslyšenou rychlostí. Vokál se nese klasicky v jedné poloze, která má ovšem neskutečnou sílu. Ross má stále čitelnější projev, takže jste i bez textové přílohy jednoznačně schopni z jeho úst odezřít, kdože se vám snaží ukázat cestu, kdože k nám promlouvá skrz boží ústa a proč že je příroda hříšná.
Na závěr bych si dovolil zhodnotit poslední počin s již časem prověřenými klasikami Immolation a někam ho zařadit. Asi nejvíce se podobá Close to a World Below a dal by se nazvat jeho logickým nástupcem. Nejvíce mě v tom utvrzuje orchestriální vyznění, což je směr, kterým se Immolation vydali na Close to a World Below, ale novinka jde v tomto směru ještě dále. Některé pasáže nám sice dají vzpomenout jak na prvotinu Dawn Of Possesion, tak na Failures for Gods, ale pocit je nejbližší ke Close to a World Below… a tady bych si dovolil drobnou invektivu. Přesto, že je nová deska asi nejpestřejší počin v historii Immolation, přesto, že má plno neočekávaných momentů a zvratů, přesto přese všechno mám pocit, že v ní chybí ten dravá intenzita a tah na branku, kterým se Immolation prezentovali na Here in After či Failures for Gods. Možná, že časem změním názor, ale zatím mi rovnice vychází takto.
Vložit komentář