Nebývá většinou moc ku prospěchu věci, když na nahrávky svých oblíbených interpretů musíte čekat moc dlouho. Nevím jak vy, ale pokud mi na tom opravdu záleží, často si vytvořím v hlavě jakousi vlastní představu, jak by měla dotyčná nahrávka znít, či spíš jak bych chtěl, aby zněla, nebo dokonce jak by zněla, kdybych trůnil na producentském křesle a mohl do toho kecat :-) Tyhle představy a vize se mohou samozřejmě různě formovat, třeba podle toho, jak jsou páni umělci blahosklonní k nám smrtelníkům a co o připravovaných deskách utrousí v různých rozhovorech a do médií. Většinou se ale konečný výsledek málokdy podobá naprosto přesně tomu, co byste chtěli slyšet. Což ale automaticky hned nemusí znamenat úplné zklamání.

To je tak trochu i případ nového ledového monolitu z dílny Immortal. Nejdříve ovšem trocha rekapitulace: trojice z norského Bergenu (resp. čtveřice, pokud budeme počítat i šedou eminenci Demonaze) se po po 13 letech existence a sedmi albech rozhodla to v roce 2003 zabalit, aby se o čtyři roky dala oficiálně znovu dohromady, posilněna o nového baskytaristu Apollyona (Aura Noir, ex-Cadaver, ex-Dødheimsgard) a kromě různých exkluzivních, převážně festivalových vystoupení skládala materiál na nové album, které bylo nakonec nahráno na jaře tohoto roku jednak v pověstném norském Grieghallen studiu a zároveň v dnes již neméně proslulém Abyssu ve Švédsku. Po velmi úspěšné desce Sons of Northern Darkness, která vyšla před dlouhými sedmi lety, byla samozřejmě očekávání veřejnosti nemalá. A jak to tedy s jejím nástupcem vypadá?

První dojem je ten, že novinka je především velkou poctou legendě jménem Bathory, hlavně tedy jejímu období ke konci 80.let. Třeba jízda s názvem Hordes of War by myslím celkem bez problému zapadla na Blood, Fire, Death, které bylo takovým přelomem mezi blackmetalovou nespoutaností a pozdější majestátnější a výpravnější tváří Bathory. Kromě hudebních postupů vám tuhle desku jednoznačně připomenou i zvuky válečné vřavy a dusot splašených koní. Zmíněná Hordes of War je ale spolu s titulní a úvodní All Shall Fall nejdivočejší skladbou na albu, jinak se jede spíše ve středním tempu s důrazem na epicky znějící riffy, jejichž cílem je vyzdvihnout celkovou atmosféričnost skladeb (Norden on Fire, Mount North, Unearthly Kingdom), případně jejich šlapavou chytlavost (The Rise of Darkness). Samozřejmou ingrediencí je jednak okamžitě rozpoznatelný Abbathův skřehot, za který by měl mít dopředu jistou ústřední hlasovou roli v jakékoliv z případných filmových adaptací Poeovy básně Havran (už slyším to zvučné „nevermooooore“) a druhak typické Abbathovy čisté (resp. hrané s chorusem) vybrnkávačky, které, občas skoro až překvapivou, melancholičnost desky ještě umocňují. Pokud bych měl vyrukovat s nějakou deskou z diskografie Immortal, která by byla svojí náladou nejvíce podobná All Shall Fall, byla by to určitě At the Heart of Winter. Se surovostí Damned in Black, Sons of Northern Darkness, nebo ještě rannějších alb se tu tedy moc nesetkáte. Což bych rád zdůraznil jako jeden z mála záporů – přes celkovou svojí povedenost mi All Shall Fall přijde chvílemi až moc uhlazená (a pokud se zaměříte na zvukovou stránku nahrávky, může vám to přijít tak trochu i jako producentský záměr) a málo nespoutaná deska, od black metalu a Immortal obzvlášť bych totiž čekal o dost více zuřivosti, běsu, misantropie a zla.

Častokrát se All Shall Fall přibližuje až zbytečně moc blízko k hranicím vytyčeným Abbathovým projektem I, což je (nebo byla?) bokovka vzniklá z lásky k rock’n’rollu a epičtějším formám metalu. Hlubší integraci těchto prvků i do tvorby Immortal vlastně neberu jako úplně špatný krok, ale příště bych radši, aby tihle raraši s make-upem vypůjčeným z medvědí říše naložili obě misky vah tak, aby se nepřevažovaly ani na jednu stranu. Díky za pozornost, ladies and motherfuckers.