Za dobu, co poslouchám rockovou a potažmo i metalovou hudbu, jsem slyšel ledacos. Je to normální a vlastně i přirozené přicházet s něčím novým, zajímavým a neokoukaným, když se v dnešní době většina muziky dělá spíše podle pásového způsobu Henryho Forda. Bastian Emig jakožto bubeník vokální kapely VAN CANTO má zrovna s tímto probouráváním standardů jisté zkušenosti. Avšak i když mě pokusy jeho domovské veličiny nechávají chladným, při poslechu jeho vlastního projektu IN LEGEND jsem okamžitě zbystřil. Vlastně mnou použité slovo není to pravé ořechové. Ve skutečnosti mi spíše spadla čelist až na zem. Vážení čtenáři, vítejte v zemi piano metalu!

Věděl jsem, že Bastian je zkušený muzikant, nicméně jsem netušil, že je také velmi schopným instrumentalistou a zpěvákem. Právě na něm stojí celé Ballads´n´Bullets. Ti, co si nedokáží představit, o co se zde vlastně jedná, jednoduše vysvětlím. Je to jako začátek, když kdysi po klubech hrávala APOCALYPTICA, akorát s tím rozdílem, že zde kytarové nástroje plně nahrazuje piano, které doprovází ještě rytmické nástroje jako basa a bicí. Rozdíl mezi skromným projektem a nynější přerostlou finskou hvězdou je však v tom, že IN LEGEND na svém debutu představují plně vlastní autorské skladby, kompletně nazpívané a parádně vyprodukované.

Ona německá preciznost je slyšet z každé noty. Nic není ponecháno náhodě, každý nástroj má své místo i úlohu. Nikdy se mi nezdálo, že by se nějaký s jiným pral. I když je nutno poznamenat, že je kladen důraz hlavně na melodiku, tak druhým dechem musím ještě dodat, i když se to možná zdá přehnané tvrdit, místy je hudební údernost dosti značná. Je to především hrou a šikovnými prstíky. Nejedná se o žádné trapné šmidlání a mačkání pár akordů jaké známe třeba z atmosférických blackmetalových spolků se sličnou ženštinou v pozadí. Zde se projevuje skutečný talent, jež i přes svou složitost jednotlivých partů může atakovat i hráče klasické hudby, přičemž se nebojí hru lehce přiostřit důraznějšími údery do jednotlivých klapek. Druhým a velmi ocenitelným faktem je i zvuk basy, což místy účinně ztvrzuje celkový sound skladby, ačkoli se najdou i rýpalové, kteří budou tvrdit, že vlastně tímto způsobem napůl i supluje chybějící kytarovou linku. V otázce zpěvu nemám žádných výhrad a musím pochválit výkon, před kterým se někteří dnešní heavy (i power) metaloví zpěváci musí stydět. Takto zajímavou barvu hlasu jsem již dlouho neslyšel a takovou chuť s ní pracovat a lehce experimentovat už vůbec ne.

I se stopáží něco přes hodinu deska vůbec nenudí. Existuje, hraje a báječně se poslouchá. Skladby se přesouvají z rychlejších přes střednětempé k pomalým a zase zpátky. Vyzdvihovat jednotlivé momenty nemá moc smysl, jelikož bych zde pospal další nudný odstavec, nicméně musím podotknout, že mezi mými favority pevně stojí Vortex (textově popisující průběh koncertu), Prestinate, Heya a úvodní Heaven Inside. Každá z mnou vyjmenovaných si mě učarovala něčím jiným a to je na tom to krásné. Ballads´n´Bullets se nedá moc popisovat, musí se slyšet. Věřím, že jsem našel debut roku, kandidáta na desku roku v oblasti melodického metalu a interpreta, který si ode mě zaslouží čisté, stoprocentní absolutorium.