Moji milí, řeknu vám to na rovinu: z této desky jsem totálně vedle. Asi není nejlepší vypravěčskou strategií vytáhnout všechny karty na stůl ještě před začátkem hry, nicméně možná od tohoto odrazového momentu se lze teprve dostat dál.

Incinerate není zbrusu novou kapelou, už to drtí od roku 1998, pocházejí z Minnesoty a Anatomize je jejich druhou deskou vyšlou loni na podzim. Soubor vede duo nadšenců Jesse Watson/Scott Ellingboe, kteří ovšem mají problém najít stálé spoluhráče a tak si na desku vybrali mistry v oboru; norského baskytarového Pánaboha Erlenda Caspersena (původně Dismal Euphony, posléze hurá
skokem do deathu) a Darrena Cescu (Arsis, Goratory). Ti se lví mírou podepsali na celkové kvalitě počinu a táhnou ho brutálně nahoru. A popis Anatomize? Netřeba dlouho váhat; aby bylo jasno, odkud vítr vane, tak si kvartet vystřihl legendární Infecting the Crypts od Suffocation. Neskutečně vyzrálý, „stravitelně komplikovaný“, rychlopalný a hlavně chytlavý BDM, v němž lze zaslechnout starší Deeds Of Flesh nebo Disgorge, nicméně vše se odehrává v licenci Incinerate (respektive pana Ellingboea).

Desku uvádí kratičká hráčská ekvilibristika Continuum, na níž okamžitě navazuje Emissary, snad nejlepší skladba z kompletní desítky zářezů. Ta věc je dokonalá - dokazuje, že lze složit pětiminutovou technickou hitovku (ten úvodníZ desky kape pot zuřivosti a nepříčetnosti, až někam k hranicím možného. Ne, nelze čekat deathmetalovou revoluci, avšak takhle ultimátní a přitom vitální BDM album jsem naposledy slyšel před pěti lety na debutu Decrepit Birth.riff ne a ne dostat z hlavy) s drajvem hozeného pralesního kyje. Jak již jsem zmínil, muzika Incinerate je stravitelně komplikovaná, panáčkové navíc mají cit se v té bouři zklidnit a ubrat – když užuž je těch kudrlinek moc, tak chlapci přihodí monstrózní melodii (tu a tam zaslechnu nějakou tu „Floridu“) nebo spojovací slam a jedeme dál. Na druhou stranu se tady nevyskytují žádná kytarová sóla.

Z celého alba, respektive z každé jeho sekundy, je cítit chuť (lépe řečeno víra) položit do každé do krve vyhoblované noty svůj život. Je to nesmírně intenzivní destrukce, která se povede jen za nějaký čas. Tentokrát tomu nahrává naprosto DOKONALÝ zvuk, jaký může nabídnout opravdu jen pár kapel současnosti. Dynamický sound, v němž je slyšet naprosto vše (to klokotání baskytary!) a mohutností v klidu může konkurovat nejnaprodukovanější metalové kapele přítomnosti, francouzské Gojiře. Z desky kape pot zuřivosti a nepříčetnosti, až někam k hranicím možného. Ne, nelze čekat deathmetalovou revoluci, avšak takhle
ultimátní a přitom vitální BDM album jsem naposledy slyšel před pěti lety na debutu Decrepit Birth.