Incubus s sebou vždy nesli pozitivní vibrace. Na začátku devadesátých let naskočili do rozjetého trendu míchání tvrdé kytarové hudby, funky, jazzu a rapu. Přitom to byli skuteční hitmakeři. Jejich mladistvý elán byl slyšet hned na funkmetalovém debutu – výrazná slapující baskytara, nápaditá hra kytaristy Michaela Einzigera, nevšední paleta zvuků a samplů DJe používajícího pro tvrdou hudbu atypický gramofonový scratching. A v neposlední řadě poznávací prvek Kalifornských – hlas frontmana Brandona Boyda tehdy ještě kombinujícího naštvaný štěkot s melodickým zpěvem připomínajícím Anthonyho Kiedise (Red Hot Chili Peppers) a Coreyho Glovera (Living Colour).

Tehdy vyšla průlomová první deska Korn, kteří ovlivnili stovky interpretů po celém světě. Incubus nevyjímaje. Jejich druhá (zřejmě nejlepší a rozhodně nejtvrdší) deska S.C.I.E.N.C.E. přinesla směs vyzrálé agrese s chytře složenými písničkami, tunou nápadů, nevšedních zvratů a samplů. S.C.I.E.N.C.E. rozhodně snese srovnání s nejlepšími počiny Faith No More a dalších crossover/nu-metalových tvůrců. Následující album přineslo kapele největší komerční úspěch. Na Make Yourself je sice znát umírněnost, větší příklon k grunge a alternativnímu rocku á la Pearl Jam, ale všechny písně jsou hity jako blázen. Boyda, který desku hlasově suverénně táhne, začínají obklopovat davy fanynek.

Kapela zažívá zlaté časy, vystupuje ve velkých arénách, její desky se dobře prodávají. I když má mainstreamový úspěch, v takřka poprockovém žánru se cítí pohodlně, přirozeně, její členové neztrácejí hudební cit pro vyjádření melancholické, space, nebo jinak psychedelické nálady. Jejich desky jsou stylově barevné, obsahují jak tklivé balady, tak řízné kytarové fláky (v tomto ohledu nad ostatní vyčnívá Light Grenades). V momentě největšího úspěchu, kdy skupina vedle sebe nemá moc konkurenci, se ovšem stahuje do ústraní. Odůvodňuje to nutností pauzy a odpočinku. A od té doby to s ní jde z kopce.

Scéna se mezitím proměnila. Povedené zmrtvýchvstání zažívají Alice In Chains, nebo Soundgarden. Změnili se i Incubus. Album If Not Now, When? naplno směruje skupinu do unylých bezpohlavních popových cajdáků, kterým se do té doby tak úspěšně vyhýbala. Dosud nejslabší chvilka v historii kapely. Letošní fošna, jednoduše otitulovaná pořadovým číslem 8, měla být návratem k rockové kytaře a tvrdším rytmům. Do stejné řeky ovšem Incubus nakonec nevkročili. V minulosti sice úspěšně nahradili Red Hot Chili Peppers, kteří se z původního šťavnatého funky hard rocku přeorientovali na stadionový pop. Ale nyní…?

8 přitom začíná docela úderně. Hutný riff, špinavá kytara, hardrockově zemitý rytmus, to je otvírák No Fun. I když dodržuje jasná pravidla přehledného hitu (tj. sloka-refrén-sloka-refrén), před finálním završením přichází uvolnění v podobě podmanivé melancholické zvukomalby, na kterou mají Incubus patent. Následující Nimble Bastard až příliš okatě sleduje princip povrchní punkrockové písně, což je na Incubus nezvyklá nuda. Už tady se zvukový kabát od EDM/dubstepového producenta Skrillexe ukazuje jako minimálně problematický. Sound je přebasovaný, chybí mu větší kytarová špinavost, bicí Josého Pasillase znějí velmi uměle, jako kdyby byly celé natriggerované. Kilmorovy samply, kterých je na desce oproti minulosti velmi málo, ve výsledném mixu zanikají. Nahrávku to o třídu shazuje. Jeho samply dřív dodávaly kapele nový prostorový rozměr, ta teď zní jako obyčejný rockový band. Elektronická zvuková patina dostává větší smysl v baladě Loneliest, jejíž dálněvýchodní motivy dávají vzpomenout na Morning View.

8 by neškodila úprava dramaturgie. Po svižnějším začátku je celá další třetina ponořená do neškodné popové pohody spokojených stárnoucích čtyřicátníků. Z apatie posluchače vytrhne až Love In a Time of Surveillance, která začíná riffem, za který by se nemuseli stydět ani Rage Against the Machine. Vrstvení zvuků v instrumentální post-rockové Make No Sound In the Digital Forrest připomíná nejen Tortoise, ale i dřívější písničkářské mistrovství Incubus. Album končí podobně jako začíná – jakoby chtěla skupina s Throw Out the Map dokázat, že to s tvrdší kytarovou hudbu ještě myslí vážně.

Jenže není to na Incubus nějak málo? Původní záměr kapely byl vydat jen další EP, nakonec se z něj stala dlouhohrající deska. 8 je tedy šitá horkou jehlou. Chybí jí větší spontánnost, nebojácnost dřívějších inovátorů, pestrost, hra s aranžemi, nějaká muzikantská parádička. Trio Boyd-Pasillas-Einziger jede na půl plynu, album se urputně drží konvencí poprockových písní. Je to škoda, protože přesnější žánrová nezařaditelnost byla jednou z největších deviz Incubus.

8 se nevyplatí zbrkle odsoudit, protože přináší i přes vyřčené nedostatky kupu výrazných melodií. I bez dřívější přidané hodnoty dokážou být Incubus zajímavou kapelou. 8 není ani průser, ani přelomový počin, jde prostě o solidní příspěvek do diskografie kalifornských písničkářů.