Léto nebo zima, kluci nebo holky, pivo nebo rum? Drž hubu, vole, to vůbec nechápeš. Hlavní je totiž bejt na půl cihly od obrovskýho soundsytému a nechat si hrudní koš vyjíždět jícnem nahoru. Tekkno, vole. To je to nejdůležitější, jinak stojí svět za hovno. Před svejma bednama chci pít, jíst, spát, srát, tam chci všechno a jinde nechci nic. Rozumíš, vole, nic! Ještěr, máš ho před sebou, nebezpečný, krutý zvíře, a přemejšlíš, jak na něj políčit; jaký očko nastražit, jakej salám mu asi chutná... Vysočina nebo poličan? A chutná mu vůbec salám?

Králík ale ví, jak na ještěra. Nejdřív ho nechá olíznout, písničky nadepíše zapeklitým tekknofontem, kterej pod sebou schovává ještě zapeklitější názvy, aby mu ten hřejivej kotouček nevypadl z ruky. A jak si cédéčko pustí, nesmíš ho moc překvapit. Jasně, že to musí bejt závratně rychlý, ale nesmíš zapomenout na to, aby první věc byla vždycky tucka (nebo aspoň z většiny). Ne, vole, radši pořád tucka, ať je to sichr; ať se přilepí, jak tě to učil děda, když chceš mouchám trhat křídla. Musíš bejt trpělivej a ze začátku trošku gróf, nechat jí pár momentů poklidnýho blaha a vona se pak zklidní a otupí. Takže ho necháš ještě trochu poválet, dáš mu ještě pár krásnejch momentů, dáme tucku i druhou, jo? Až na třetím treku si můžeš dovolit zvěřiny na ploše celejch pětadvaceti minut: začít si to samplem z nějakýho béčkovýho hororu, netlačit pořád tolik na pilu, nechat proběhnout nějaký strašidelný pavoučí nožky. On by ještěr chtěl zase tvrdou tucku, ale už je za těch dvanáct minut přilepenej, už ho máš v hrsti a můžeš si s ním dělat, co se ti zlíbí. Můžeš mu zpomalit tep, natáhnout čas, letmo ho potěšit tuckou, abys, jen co mu začnou zářit očka, zase všechno zastavil, je tvůj. Otázky ale zůstávaj – Poličan nebo Vysočinu?

A na okraj, i pro neještěry. Poslouchá se to vlastně dobře, takovej hodně rytmicky zarovnanej přímej breakcore, ale udělanej nápaditě a s nadhledem, takže to ve výsledku dává příjemnej poslech, kterej si třeba i rád několikrát zopakuješ.