Zrovna nedávno jsem s jedním zahraničním kolegou rozmlouval o faktu, že v současné době nám nějak chybějí alba, která by byla kvalitní jako celek, nikoliv pouze svými dvěma či třemi z průměru vystupujícími songy. Jak už to tak bývá, stejně jako když sportovní komentátor pochválí obranu našeho reprezentačního týmu a vzápětí dostaneme gól do šaten, právě tak mi zrovna ten den přistála do sluchátek placka pro mne dosud zcela neznámé australské kapely Inhale the Sea (jejich EP Ode to Nothing vyšlo v roce 2008) valící post-thrash hardcore s příchutí v současné době poměrně trendové post-rockové vlny. Tento materiál je ovšem něco jiného než většina podobných nahrávek, které často obsahují jeden, dva hity a zbytek je naprostá vata.

Australané potvrzují, že z těch nejzapadlejších koutů světa často pochází nejlepší muzika. A skutečně, The Fourth Coordinate je deskou přímo našlapanou výbornými riffy, správně pojatými a hlavně na správné místo vrženými (!) melodickými zlomy s výše zmíněnými post-rockovými uvolňovačkami, na něž vždy navazují neskutečně strhující atmosférické pasáže. Koneckonců, v již úvodní Assent je metalcoreová dravost střídána odlesky post-hc a moderní thrashující riffy tomu všemu dávají korunu. Postupy, které formace předvede hned ve dvojce Eating Elephants, obsahují jednoznačný odkaz na známé spolky hrající sludge. Technické, rytmicky překalkulované kytary druhé půlky pak pouze utvrzují v názoru, že máme co do činění s něčím vskutku speciálním.

Upřímně, nejlepší na nahrávce je to, že naprosto nemám svou jinak obvyklou potřebu přeskakovat songy. Všechny mají něco do sebe – ať už silné riffy, (ne)tradiční, moderní postupy, kterým však posluchač neustále v určitém slova smyslu rozumí – tedy má-li již něco naposloucháno, samozřejmě. Od mého oblíbeného válu Desertscape přes post-hc jednoznačně utvářenou Tune In, Drop Out až po tklivý eponymní opus The Fourth Coordinate; na tomto debutu snad není skladba, která by postupem času něčím neohromila.

Je pravda, že Inhale The Sea si s publikem pohrávají, případné nedostatky zakrývají šikovně pojatým crossoverem, v případě skutečné nouze pak mají navíc připraveny kalkulačky, kterými vaši nudu spolehlivě dokáží zabít. Album profrčí kolem jako divé a vy nechápete, kolik nádhery se na vás z drážek kotouče právě vyvalilo – za absence jakýchkoliv urážlivých či jinak protivných pasáží, neřku-li celých skladeb.

Jakousi třešničkou na dortu jsou pak přirozená instrumentální intermezza mezi skladbami, která jen podtrhují vynikající souhru celé kapely. Pětice moc dobře ví, kde se každý z nich nachází a společně dokáží napsat a posléze nahrát neuvěřitelně pestrou, přesto však na souhrnný výsledek neustále orientovanou muziku. Pokud vám nebude vadit tradiční HC screaming (dle mého jde o zlepšení oproti harshi, jenž se vyskytoval na EP) od „nového“ zpěváka Tobyho Wilsona, je to doma. Jasná osmička a moje velké doporučení. Nelze popsat, musí se slyšet.