Na novou desku kolumbijských Inquisition jsem narazil úplnou náhodou. Samozřejmě, že tito Kolumbijci přestěhovaní do státu Washington v USA patří mezi mnou sledované kapely, jenže ty v poslední době přibývají takovým tempem, že ani při nejlepší vůli nelze pravidelně zaznamenávat, kdy která z nich přichystala nový materiál.

Myslím, že je fér pro čtenáře, kteří se s touto ikonou dosud nesetkali, jenom ve stručnosti shrnout její hlavní rysy. Začínala podobně jako množství jejích jihoamerických vrstevníků na syrovém technickém thrashi a o pár let se přetransformovala v blackmetalovou kapelu s antikřesťanským pozadím a vlastním ksichtem. Těžko jí zaměníte s jinou. Ostatně to je hlavní důvod, proč si Inquisition vydobili kultovní status.

Asi nejtypičtější trademark tohoto dvoučlenného tělesa je Dagonův vokál, se kterým dokázal na starších albech navodit velice pochmurnou a místy až rituální atmosféru. Nízko položený, mírně nakřáplý, velmi klidný až stoický a podobně jako baskytara sledující kytarovou linku. Jako čtenář Pratchettovy Zeměplochy jsem si jej pracovně označil jako blackmetalový Smrť. Ani kytary nezůstávají pozadu. Výrazný rys riffů jsou kromě originálního soundu plynulé přechody mezi melodickými pasážemi a drsnějšími hoblovačkami, což se mimo jiné promítá i do širšího spektra nálad, které jednotlivé skladby nabízí. Bicí hrají spíše doprovodnou roli s důrazem na udržení rytmu a chrastění činelů. Samotná basa se zpravidla pohybuje ve dvou rovinách – buď následuje kytary, nebo bublá v pozadí. S tímto „klasickým“ arsenálem si dvojka Dagon a Incubus po dobu své již dvadvacetileté kariéry bohatě vystačila.

Posluchač znalý předchozích řadovek si okamžitě všimne faktu, že Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm se po produkční stránce vrací k osvědčenému modelu z prvních dvou alb Into the Infernal Regions of the Ancient Cult a Invoking the Majestic Throne of Satan a naprosto nechává zapomenout na velmi hutný zvuk, kterým se Inquisition prezentovali na předchozím Nefarious Dismal Orations. Nedokážu posoudit, zda-li se jedná o krok správným směrem či zda se touto záležitostí vůbec zaobírat, jelikož všechna tato tři alba jsou velice povedená. Zvuk na novince je zároveň daleko čistší a monumentálnější, než bývalo zvykem (ne, nepředstavujte si nové Marduk), všechny nástroje se nacházejí pěkně v rovnováze, což bych v mnoha jiných případech označil za negativum, nicméně u Inquisition, jak jsem již naznačil, nikdy nešlo o absolutní zlo ve stylu Demoncy, ale i o melodickou a přívětivějšístránku věci. Hlavně té dodává kvalitní zvukový kabát další dimenzi. S tím ale přicházejí i mínusy.

Postrádám například charakteristický dominantní ostrý sound bubnů, který přihazoval další špetku do studnice osobitosti této kapely. Stále to ale drtí kosti a mám rovněždojem, že oproti předchozím deskám přibylo klepaček. Zpěv zní možná i díky lepší produkci trochu jinak než dříve, jedinečnost se postupně vytrácí a pozornější posluchač si povšimne určité podobnosti s řevem Abbatha z Immortal. Pro mnohé tento fakt ale bude znamenat výhru, jelikož podobně jako Attila na DMDS se i Dagon kvůli svému vokálnímu projevu setkal ze strany některých fanoušků s nepochopením. Tací jistě budou kvitovat fakt, že se s vokálními party více pracuje a v některých pasážích jsem zaslechl i tzv. backing vocals.
Nejvíce mne ovšem - trochu nečekaně - zaujala baskytara, která zde plně demonstruje svůj atmosférický potenciál. Často jsem se přistihl, že se místo kytar zaměřuji na ní, jelikož mě její melodie oslovila víc. Jedná se právě o ono bublání, které jsem zmínil výše. Nejvíce exceluje v závěrečném riffu druhé skladby a pak také po většinu třetí skladby. Atmosféra jako hrom. Dalším plusem je občasné obohacení melodických partů o sólíčka, což celkovým hudebním vyzněním koresponduje s textovou náplní, která se hojně zaměřuje na témata spojená s vesmírem.
Nezbývá než konstatovat, že Inquisition se jako jeden z mála starých osvědčených souborů ani po letech nemýlí a stále si udržuje svůj vysoký standard.