Byly doby, kdy jsem v podstatě několik měsíců v kuse neposlouchal nic jiného, než tvorbu finských melodic deathmetalistů Insomnium z města Joensuu. Sebranka, srocená kolem principála Niilo Sevänena, na vydání svého prvního dlouhohrajícího alba čekala dlouhých pět let od založení, to aby posléze dále rostla jen do krásy - její geniální album Above The Weeping World z roku 2006 se dodnes počítá mezi vůbec to nejlepší, co v žánru metalu kdy bylo vytvořeno.

Poté ovšem nastala jakási tvůrčí krize a neshody ohledně dalšího směřování, která předznamenala snad až prvoplánovou snahu proniknout do metalového mainstreamu, přičemž jejich tehdejší intenzivní turné a další spolupráce s Dark Tranquillity bohužel tvorbě kapely příliš nesvědčila. Insomnium totiž dle mého názoru nikdy nebyli úplně čistým melodeathem, a nechápal jsem proto snahy o příklon kamsi k synťáčkovým náladám ve stylu Fiction. Tam už je totiž plno.

Po albu Across the Dark, jež jako by bylo napsáno a nahráno s jasným úmyslem katapultovat tyto talentované Finy mezi často skloňovaná hudební jména, přišel přechod od Candlelight (kteří nebyli schopni album řádně dostat mezi široké řady posluchačů) k „vyšší“ metě - sice k Century Media, čili Insomnium v podstatě dosáhli svého. To ovšem tak trochu na úkor svých skalních příznivců, kteří doteď přísahají na první tři nahrávky a mezi které se hrdě počítá i pisatel těchto řádků.

Po opět dobře přijaté, byť snad trochu plytké One for Sorrow, z níž nepochází snad žádný vyložený hit, kapela ucítila potřebu po třech letech vydat nové album, tentokrát již s, v sestavě „novým“, kytaristou Markusem Vanhalou (původně z Omnium Gatherum, kde dále působí), který vystřídal prací a rodinou zcela vytíženého Ville Vänniho.

A stejně jako jsem neskutečně překvapen a zaskočen stoupající kvalitou posledních alb Omnium (nahrávky New World Shadows i Beyond vřele doporučuji, jedná se nejen v žánru melodického deathu o neskutečně kvalitní materiál), tak i první vteřiny nového zářezu Insomnium jsou po všech těch uplynulých letech od vydání jejich opusu magnum přinejmenším potěšující.

The Primeval Dark, nesoucí se na epické notě starších „inter“ (fanoušci si jistě vzpomenou na deštivé Gale), dokazuje, že tentokrát se Niilo a jeho parta rozhodli neponechat nic náhodě, a pokud po posledních dvou albech někdo formaci již nadobro zatratil, měl by rychle znovu nastražit uši.

Totiž, epické melodické kytarové party, které jsme již měli možnost pocítit v ochutnávkovém singlu Revelation, jsou již v úvodní kompozici přítomny ve značné míře a posluchač tuší, že tentokrát jsou pánové zpět, se svěžím větrem v podobě Markuse v zádech, jenž je očividně (soudě dle Gatherum) schopen napsat velice slušné riffy a melodie.

While We Sleep nesoucí se v rychlejším tempu, maje zjevně suplovat koncertní klasiku Mortal Share, pročísne oblohu a já jsem velice spokojen. Čisté chorusy, které jsou (v posledních letech již klasicky) přítomny, tentokrát slouží jako jemně užité koření, spíše než coby násilně roubované zpívánky pro slečny (či fans Sonaty Arcticy, hahaha) a skladba tak slušně drží pohromadě, navíc jasné rozlišení mezi slokou, bridgem a repeticí While We Sleep sluší a něco mi říká, že tenhle vál bude naživo fungovat hodně slušně. Rozhodně vypíchnout musím bicí práci Markuse Hirvonena, který vždy patřil ke kvalitním a stabilním tlučounům, a ani na Shadows of the Dying Sun tomu není jinak. Jeho střídmá práce s perkusemi, které vyplňují občasné tklivé vybrnkávky (tentokrát skutečně výborné), se střídá s rychlými exhibicemi, přičemž je slyšet, že své party odehrál s velkým přehledem. Vzhledem k tomu, že naživo předvádí rovněž skvělou práci, se ovšem není čemu divit.

Co pak říci k Revelation, jedné z prozatím nejlepších skladeb letošního roku? Všechny klasické a dobře známé stavební prvky formace jsou zde přítomny - úvodní veselé a energické riffy, uvolnění, a dále spanilá jízda, přerušená čas od času melodickými „akustickými“ přechody. Navíc výborný chorus mne dostává do kolen i po několika posleších a utvrzuje mne v názoru, že Revelation je jednou z nejlepších skladeb v historii kapely. Navíc čisté vokály vystřídají klasická šeptaná intermezza, která se k formaci jednoduše hodí mnohem lépe, než neumělé úklony posluchačům měkčích forem metalu v rámci čistých zpěvů.

Čekal jsem, že formace nyní trochu zvolní a přijde první průšvih, ale energická nabouchávačka Black Heart Rebellion ve stylu starší tvorby Kalmah mne přesvědčuje, že jedeme dál. Výborná středně tempá skladba s trochu temnějším podtextem dává tušit, že Shadows of the Dying Sun jednoduše nehodlá polevit a zařadí se mezi to nejlepší, co Insomnium dali za svou hudební kariéru dohromady. A byť se mne hned následující Lose To Night snaží přesvědčit, že i tentokrát se Finové nechají strhnout k podbízivosti davům (jelikož se jedná v podstatě o epickou polo baladu), následující Collapsing Words již přináší opět klasický našlapaný melodeath a já odpouštím každé zaváhání. Výtečná skladba, výtečné muzikantské výkony, výtečné album a já jsem neskutečně mile překvapen a potěšen. Dokonce i Ephemeral, jež původně vyšla na stejnojmenném EP a jedná se tak v rámci alba v podstatě o reprízu, do kontextu nahrávky dokonale zapadne a nová placka se tak v diskografii Insomnium řadí někam na třetí místo, hned za Since the Day It All Came Down, což je pro mne opravdovým šokem, zvláště v době, kdy jsem od kapely již nic velkého nečekal.

Pokud jste dosud neměli s tímto bezesporu výjimečným spolkem tu čest, či jste byli odrazeni minulými ne až tak úplně zdařilými deskami, vězte, že tentokrát se o žádné zklamání nejedná a já i po prvních posleších mohu s klidným svědomím prohlásit, že Insomnium po dlouhé pauze opět nahráli veskrze kvalitní a až na drobná odpustitelná škobrtnutí poměrně vyrovnané album. Zdařilá produkce (snad vyjma mírně v basech utopeného Niilova vokálu) pak vše jen podtrhuje a kdo viděl album vůkol se nacházející album art, jenž geniálně sedí k temným textům, chápe, že kapele se podařilo skloubit audio a vizuál do dokonale fungujícího celku. Výborná deska na hodně poslechů, z nichž při každém se dá objevit něco nového.