Čtvrtá deska asi nejznámější plzeňské předkapely během osmi let činí Interitus vcelku aktivním zjevem na naší scéně. Ani v případě In My Hands asi nikdo výrazně nepřehodnotí svůj postoj k této kapele, nicméně i samo zjištění, že deska obsahuje také náznaky něčeho jiného, než v případě Interitus povinného modelu kráska, zvíře a smyčce, by pro leckoho mohlo být novým.
Titulní obrázek má určitě své kouzlo a zřejmě tu správnou atmosféru, kterou asi měl navodit. Celkové zpracování ale vyznívá jaksi sterilně a nelze se ubránit určité pachuti kýčovitosti. Uvnitř bookletu naleznou hloubavější jedinci klasicky texty na pozadí stylových výjevů, znáte to – život, smrt… Nic nového, ale vkusné. Poslední strana knížečky pak představuje foto skupiny, které by se mohlo jmenovat třeba „Yennefer a bodyguardi“.

Hudebně se soubor sice stále drží svého kopyta a osvědčených postupů, kvůli nimž je již dlouho jedněmi obdivován a druhými zatracován, ale oproti dřívějšku je zde patrná určitá změna. Ta spočívá v částečném oproštění se od místy až přílišné schématičnosti a sázky na kombinaci tu více, tu méně vyžilých heavy riffů s orchestrální berličkou, o kterou se kapela opírá někdy zbytečně moc ráda. Na In My Hands tak za podpory zvuku na úrovni dobrého demáče (studio Kdyně) je slyšet soubor muzikantů schopných vymyslet opravdu kvalitní melodii, který oproti dřívějšku trochu sešlápl plyn, takže už běžně nejede na půl, ale řekněme na tři čtvrtě svého potenciálu. Přestože na čem stavět na desce je a růžky vzdoru vůči paní Nudě jsou zatím asi vystrčeny nejvíc, jak kdy byly (třeba progresí načichlý rozjezd Nad hladinou nebo celá titulní skladba, která je pěkně zatažená do celku, v mezihře se zdařile načasovanou vyhrávkou a byla ušetřena syndromu obdarovávání nad aranžérsky únosnou mez, a v neposlední řadě hravá bonusová instrumentálkaExplosive), nelze si nepoložit otázku, co by z Interitus ve studiu udělala dobrá, respektive vůbec nějaká produkce. Přes výše uvedené totiž nahrávka trpí, a to hlavně určitou nevyrovnaností a nedostatkem selekce materiálu (přičemž nejde snad ani o celé skladby jako takové, ale spíše konkrétní pasáže) a po zvukové stránce (kytary se pořád ještě neupamatovaly, že to hlavní jsou zde ony, a tak se stále ještě bojí housliček a radši hrajou odvedle z pokoje).

Zvláštní kapitolu (dobrá, tak jenom odstavec) zasluhuje zpěv. Schizo model „něco česky a něco anglicky“ praktikovaný již na předchozí nahrávce, semknutosti a celistvosti materiálu moc do not nehraje. Ale Yennefer pěje vcelku pěkně – v jejím hlasu je několik emocí najednou, má vlastní, byť ne dokonalý výraz, ale asi právě díky tomu je přirozená a uvěřitelná. Hodně jí to ale kazí i na české poměry bídná anglická výslovnost, která někde vyžaduje jenom přimhouřit oko, leckde by ale ani vypíchnutí obou možná nepomohlo. To Ioannes to má jinak – jeho hlas výraz nezřídka postrádá, a i když si na desku společně s Yennefer napsal kromě těch očekávaných (někdo by řekl klišovitých) pár určitě dobrých veršů (třebaNad hladinou, Tam, kde se nedýchá), je to zde v kombinaci s plzeňským dialektem chvílemi úsměvné, chvílemi rozpačité.

Jak bylo naznačeno na začátku, kovaní interitusáci jsou s In my Handsurčitě spokojeni, ostatní, pokud o CD zavadí, oproti dřívějšku mohou trochu zpozornět, protože pár nových indicií a náznaků něčeho, co by Interitus mohlo posunout k trochu jinému vnímání, tu ke slyšení je. Zatím ale pořád nevím, jestli o to téhle kapele vůbec jde.