Krátce a výstižně: U všemohoucího Poseruse, a taky že jo. Deska The Design, jinochů Into The Moat ze státu Florida Spojených (tukem?) států,

spojuje (chytře!) precizní technický metalový brutálek s kytarami ala splašený Dillindžr plus nějaký ten džezový candrbál. Charakteristické jsou sekundové sypačky, klepačky, tupačky a dupačky střídané hutnými pasážemi burácejících kytar a všemožných honiteb po hmatníku. Tomu všemu pestrobarevnému chaotičnu sekunduje přehluboký ryk, který se nebojí maličko zjemnit (ale nebujte vlka nic, pořád minimálně několik stop pod zemí) a v první Empty Shell (tedy druhé, nepočítá-li se intro Century II) i sexy táhle doznívat - s brnkavou náladičkou velmi svůdná kombinace. I kdybych použil všechna oblíbená citoslovce pana Bi.zz.iho, tak nevyjádřím své nadšení, které z Into The Moat mám. Už první minuta 54 (= Century II) dává najevo, že půjde o výjimečné dílko, pozvolné vynoření kytary (tdd@tdd@tdd), tepající bicí, sólové zavrzaní a to vše v rytmickém kabátu (ne však teplického) proměnlivosti otáček motoru formule 1. The Design má tu ohromnou vlastnost, že na první poslech upoutá, avšak nevydá veškerá svá tajemství naráz, ty nechá na později.

Odhalujte kytarovou souhru ve stylu „já na brácha, brácha na mě“, odbourejte velmi výrazný zpěv (který může to podstatné zahalit) a dočkáte se instrumentálních hodů. Pro přiblížení malá ukázka: Dead Before I Stray.