Vuvuzely by mohly závidět…

Ion Dissonance jsou zpět! Kapela, která před lety vylezla nervním debutem Breathing is Irrelevant se opět snaží přidusit všem krk a omezit přísun kyslíku. ID následně - asi jako omluvu za nervy drásající debut - navázali snad ještě šílenějším albem Solace, které všechny aspekty tvorby ID dohnalo do maxima. A co tedy následuje po dosáhnutí jednoho vrcholu? Hledání nové cesty anebo zmírnění. A o tomto bylo třetí album Minus the Herd, které jako symbol pro vymanění se ze vznikajícího stáda, jelikož spolky podobného formátu se začínají množit a Ion Dissonance začínají být skloňováni i jako vlivná kapela, doznalo zvolnění a kapela se věnuje hledání cest v rámci přehlednějších a promyšlenějších kompozic , chytřejších aranžérských fíglů a vycizelovanějšího zvuku.
Spustíte-li obsah Cursed, ihned se vám do slechů zaryje brutální, zastřeně čistý a především úderný zvuk. Osmistrunné kytary tepou a řežou jak tříštící se střepy, basa s účinností střílející brokovnice o průměru 30cm odspodu vše podporuje a výsledek je decimující expanze jako při zážehu paliva ve válcích dieselového motoru, jen s rozdílem, že explodovat bude vaše hlava.

Základem na Cursed je samozřejmě často rozmělněné rytmizování jinak ale soudržných skladeb. Rytmická kytara, potažmo sonicky drásavé math (tohle asi není djent) riffy hojně provází podružná linka (ihned vás napadne Catch 33 - vůbec se přimeshuggovalo) a časté hmatníkové kejkle. Zajímavé je, že jako při podprahovém vnuknutí jsou tyto doplňující linky často ve sleších výraznější a nejsou upozaďovány, ač jste neustále vláčeni stěnami rytmických kytar - Kanaďani skvěle vychytali jejich poměr a zvukové stereo. Porůznu tu tedy žezlo přebírá doprovodka a taktéž je to s bicími. Často znějí, že hrají zvlášť, jak sólo nástroj (jsou výraznější než dřív), v některých místech až roboticky dle usazených kytar válcují vše živé, ale stále jsou plné přechodů a rytmického vyplňování. Pracně vykombinované a vytvarované podoby některých riffů (nedokážu si představit, že by toto jen tak vymýšleli), kde se pravidelně vedlejší linky odkrajují a napřeskáčku přilepují k rytmicky mohutným pilířům (zas jiný systém skládání kytar), vás nenechají ani chvíli v klidu, stále se tu něco děje a díky těmto přerovnáváním vznikají úžasné momenty, kdy aranžérsví (mozek) vítězí nad někdy až zběsile složitými party jako na Solace. Ale ne že by celá deska je na poslech i vstřebání náročná.

Co jí sluší, je její linie a celková plynulost. A barevnost. Skladby ani konkrétní riffy se nenesou v jednom tempu (dochází zde i k jednotlivým zpomalováním), možná budou zprvu trošku splývat, jelikož určitý mustr (viz výše) zde je, ale jinak se montrealským povedlo namíchat ze všech předchozích alb tak chytlavý koktejl, že jsem jím až „damned“. Skladby jsou hutnější, valivější a přitom svižnější a opět se sype. Album je oproti předchozímu rychlejší, šupe, na zvolňování se ale nezapomnělo (This is The Last Time I Repeat Myself a konec alba) – místy vás téměř odnesou na křídlech Prokletých. Cursed taktéž netrpí neduhem „uf, to byl výplach“ a není jen o totálním rozhnětení mozku. S podivem je, že přes jejich nervní tritónovou muziku se jim do hudby povedlo vnést atmosféru, snad i kus srdce a nejen to matematické lopotění, takže skladby i přes své ztechničtění (přece jen částečný návrat k Solace) a zneurotičtění (návrat k debutu) znějí jako komplikovanější Minus the Herd. Z něj se i přes nově nabytou ohyzdnost zachovala chytlavá návykovost, jak jinak si chcete vysvětlit kousky jako Pallor (lehký feeling Worse Things…, ač to pro použitý vokál vně skladby nemusí naznačovat), na něj se tetelím celé album.

K posunu došlo taktéž u zpěvu. Ubylo minulých deathcorových hloubek a ryku, posadilo se výš do středu, k větší údernosti a srozumitelnosti. Je cítit snaha nejen diktovat, ale hudbu dotvářet, přizpůsobovat se jí a vůbec mám pocit, že zpěvák kapelu dobře poslouchá a orientuje se. Dokonce mu vyšly i pokusy o překvapení v We Like to Call This One...Fuck Off (budu doufat v častější budoucí využití), kde vás v inkriminovaném momentu naprosto rozmrdá zvuk basy a finální Pallor. Celkově k muzice padne skvěle, stejně jako občasné zvukové podkresy, ne přímo jasné samplování, jenž jen sem tam a velmi citlivě párkrát vylezou na povrch.

Měl-li bych pro Cursed použít jeden termín, napadá mě apokalypsa. Opravdu. Až takové pocity ve mně vyvolává. Snad i proto, že album až do konce graduje. A ptáte se, zda je možné toto vše bez nedekonstruktivního přístupu vstřebat? Jedna jediná rada. Naposlouchat a album se samo i při své nejednoduchosti otevře – starý dobrý přístup, kdy kazety v magiči pak už nechtěly ani hrát, je záruka.