Co čekat od kapely, která výrazně rozšířila limity slov jako „techničnost“ nebo „vyspělá instrumentace“? Po poslechu předchozích dvou desek se na toto musel zeptat asi každý. Z veškerých recenzí, které se ke mně dostaly, vyplýval fakt, že Solace dosahuje ultimátních přívlastků, leč desku se zdráhal doporučit téměř každý. Z toho by mohlo vyplývat, že je určena jen pro fanatiky odpočívající při ruchu městské dopravní špičky nebo slastně nasávající pach čerstvě rozbité omítky u příměstských demolic. Slušná vizitka.
Je dost zavádějící tvrdit, že si totéž uvědomili samotní ID a své snažení usměrnili potřebám „normálnějšího“ posluchače. Jedná se stále o undergroundovou záležitost, ambice uspokojit sebe samotné je hlavní prioritou. I když skalní fanoušci extrémní hudby to budou vidět jinak..... Na druhou stranu je nesmysl, aby uznávaná kapela nechtěla prorazit a zapsat se do širšího povědomí (že by případ The End a jejich poslední desky? Otázka do éteru).
Singl Kneel uvedený na MySpace již dával tušit hudební změnu. Jasnější písňová konstrukce, ubylo jednotlivých nápadů, hudba založená na valivějších (až HC) riffech, mohutný sound a změna na postu zásadním – totiž výměna zpěváka. Nová deska je jen globálním potvrzením vývoje ID. S přibývajícími poslechy kyselost v tváři posluchače však pomalu mizí, Minus the Herd vyjevuje svá tajemství zprvu ukrytá před nedočkavým posluchačem a umožňuje tak nahlédnout pod její slupku objektivněji.
Kdo čekal, že první skladba na novince bude mít pouhopouhé tři čtyři riffy? Asi nikdo. Z interview se samotnými muzikanty vyplývá, že spíše než na lepení jednotlivých schizofrenních nápadů se tentokrát soustředili na skladby jako

celek. Přestože se novinka zprvu zdá jako úkrok od extrému, po několika soustředěných posleších posluchač zjistí, že maximy kanadského sdružení i nadále zůstaly dodrženy. Minus the Herd je totiž dalším krokem v hledání výraziva, touhou jít dál. Pokusím se celé věci přijít na kloub pomocí bodů, které snad osvětlí celou věc trochu víc.
1) Nový počin ID je výrazně pomalejší než předchůdci, sází na hutnost před zběsilými kytarovými úprky po pražcích, zprvu se to zdá jako jakási varianta Meshuggah nebo Pantery, vše podpořené dokonalou produkcí. Celá deska je neskutečně chytlavá, struktura písní se pročistila - a jednotlivé riffy o to více vynikly. Klíčovým atributem je nadále disonance, nervozita, tak jak to umí dělat jen oni (You Shouldn’t Be Alive je ukázkou ztělesněné neurózy; neúprosná HC verze Gorguts). Co odlišuje ID od metalcorových zástupů, je především unikátní naladění kytar. Když si poslechnete jakoukoliv nahrávku těchto Kanaďanů, po prvních tónech víte, že to jsou oni. Hlavně ve vyšších tónech (kytaristé omluví mou neznalost terminologie) mám neustálý pocit, že kytary nehrají, ale neustále křičí o pomoc, řvou, úpí, prosí o milost, škrábou nehty o tabuli....tak sugestivní to je.
2) Už na Solace jsem oceňoval i přes všechnu komplikovanost strukturu skladeb – objevily se v nich - na rozdíl od „rozházeného“ debutu – cosi jako refrény, tedy riffy, jež se v průběhu opakovaly, ovšem v neotřelých kombinacích s ostatními kytarovými nápady – a tak utvořily jejich dynamiku (O.A.S.D., Cleansed by Silence, Shut Up, I´m Trying to Worry). Vše má své místo, funkci a smysl. Na Minus The Herd je to jen důmyslně skryto. Tak třeba ve druhé v pořadí Through Evidence, třetí riff: bubeník hraje patternový „spodek“ do tříakordového riffu, přičemž kytaristé se k němu připojí až o minutu později (čas 1:47). Kompoziční postupy přelévání z jednoho riffu do druhého (představte si pomyslnou jízdu na horské dráze) zůstaly zachovány, v případě takové Kneel se jedná o jakousi variaci na jedno téma rozvíjené do šíře celé písně. Touto analýzou nechci rozebírat tvorbu ID, chci jen dokázat, že na rozdíl od ostatních souputníků v branži má zde všechno svoje místo, nejde o kytarová cvičení nebo bezhlavý nekonstruktivní exhibicionismus (to se ostatně snažil Bizzaro dokázat ve svém pojednání o Martyr).
3) Muzikanti. Gaba vystřídal za mikrofonem pořízek s velmi podobně znějícím jménem, nikoliv však hlasovým projevem. Zatímco křikloun Gab upřednostňoval ultimátní hysterii, v níž je jedno, jestli na pódiu zanechá hlasivky spolu se svým psychickým zdravím, nový frontman Kevin působí všestrannějším a sofistikovanějším dojmem. Jeho barva vokálu dokonale koresponduje s novou tváří ID, přesto se podobá svému předchůdci velmi kontroverzním obsahem textů. Zatímco Gab používal citací literárních děl, neotřelým použitím celých příběhů, filozofických zamyšlení, jeho následovník přistoupil k albu jako celé koncepci o člověku jdoucího proti davu. Doporučuji tentokrát vlastní studium, je to opravdu nepříjemné čtení. O kytaristech jako základním pilíři ID jsem se už zmiňoval, tak už zbývá jen JF Richard. Tohoto malého čiperu stále považuji za nejlepšího extrémního metalového bubeníka na této planetě. Neustále mne uchvacuje jeho orientace v rytmech (mimojiné úvod Signature ze Solace); v riffech, které mu zadají kytaristé Seb a Antoine si za domácí úkol dokáže vymyslet vlastní figury (z novinky bych

vyzdvihl úvodní break, který je invenčně rozprostřen po celé Kneel, vždy však v jiném kontextu). Mimozemšťan, který se nejspíš v kapele nudí.
Co dodat. ID už nezní tak nepřístupně a vyšinutě jako předtím, přesto neustále pracují na své tváři. Každá z trojice desek je svá, jiná. Jestliže bych měl použít jedno jediné slůvko označující hudební kroky této skupiny, bez váhání sáhnu k výrazu progresivní, ovšem v jeho původním významu, tzn. přehodnocování dosavadního vývoje a chuti jít dál.
PS: K hodnocení: kapele formátu Ion Dissonance přísluší jistá hyperkritičnost, zvláště po vydání Solace. Nicméně musím dodat, že Minus the Herd je jedna z nejlepších desek, která letos vyšla. .:. 8.75/10