Už pár týdnů přemýšlím, co o tomhle napsat. Dobrá tedy, začnu od píky. Kanada. Ještě před dvaceti lety o této zemi na hudebním poli nebylo takřka slyšet. Skloňovaly se jména Rush, Voivod a možná tak Bryana Adamse. Neměl bych

zapomenout na thrashery Razor a Annihilator. V ranku extrémní hudby si na začátku devadesátých let začaly dělat jméno Cryptopsy. Ty bych označil za pevný základ dnešní scény, která se téměř bezvýhradně odehrává na půdě frankofonní části Kanady. Cryptopsy znamenaly příklon k techničtějšímu pojetí deathmetalu a v rigorózním stylu se začaly objevovat i dost netradiční (dis)harmonické postupy. Další milník znamená album Obscura (1998) od oživlých Gorguts a regulérně se začíná mluvit o extrémní metalové avantgardě. Neměl bych zapomenout na další klíčové pojmy, které vesele vyhrávaly kousek za „čárou“. The Dillinger Escape Plan, Cephalic Carnage, Malignancy atd. Zkonstituovala se silná SV scéna, namátkou: Martyr, The End, The Red Chord, Despised Icon, Neuraxis a nenápadní Ion Dissonance.
Ti vznikli léta páně 2001, za velmi krátkou dobu vydávají několikaskladbové demo a už za neuvěřitelnou dobu dvou let od svého vzniku vydávají debut Breathing is Irrelevant. Ta deska působí doteď jako zjevení. Neuvěřitelná sehranost, vyhranost (všichni členové mají za sebou dlouhodobé působení v lokálních kapelách), zvuk, instrumentální schopnosti (všichni muzikanti navštěvují hudební školy nebo soukromé lekce), profesionalita, kompoziční genialita a cit pro detail v mých očích činí Ion Dissonance jednoznačnými lídry celého technickoultrapsychojazzmetalově laděného pelotonu. Pánové totiž dostali geniální nápad a to totiž ten, že stmelí veličiny žánru Meshuggah a The Dillinger Escape Plan. Osa Meshuggah-Dillinger Escape Plan-Gorguts-Ion Dissonance je završena. Výplod logické geneze je tady v podobě absolutně komplexního propojení všeho

extrémního, co si vůbec člověk dokáže představit. Vše v dokonalé symbióze, v žádném případě nelze hovořit o plagiátorství – Breathing is Irrelevant se vyznačuje tak dokonalou orientací v současné hudební produkci, že se až člověk ptá, kde se skrývají samotní Ion Dissonance.
Jejich základní výjimečnost vidím především v jejich nespoutané metalovosti. Je to kurva ZASRANEJ NÁTĚR a nic jiného od nich nemůžeme čekat! Lapidární definicí ID by mohlo být označení extrémní extrém vynásobený dvojnásobným extrémem na třetí. Sám frontman přiznává, že jsou tady od toho, aby to tu zničili, rozpoutali detonační masakr a šli o dům dál. Oproti asi stylově nejpodobnějším The End vynikají mnohem tvrdším vyzněním, alternativní znění kytar á la DEP jim nevoní, zvolili meshu sekanice a ty navíc opepřily strašně sugestivním syrovým pískáním kytar (zase ty sedmistrunky!!!). Dalším atributem jejich výjimečnosti je jakákoliv absence melodií (výsada!) a odpočinkových pasáží. Celek působí na posluchačovu psychiku asi jako celodenní sousedovo vrzání na housle namíchané staveništním industriálem a zvukem detonace dětské kantýny. Cílem jejich tvorby je prostě posluchače trýznit, mučit, nechat jim vypadat zuby a vlasy a nakonec je po skončení alba vyplivnout jako kus rozjeté silniční zdechliny.
Solace je oproti debutu o kus dál. Už to není takové překvapení, ale chce to o to větší nervy a otrlost. Dá se říct, že ubylo vlivu DEP, Solace už není tak kostrbaté, avšak o nudě nemůže být řeči. Novinka vyniká mohutnou hradbou kytar (ale kam zmizela ta nádherně bublající basa?) – celkově se dá říct, že vycelizovaný zvuk ještě víc přidává na odlidštěnosti celé nahrávky. Nelidský vokál frontmana za těch pár let samého řvaní náležitě zhrubl a už se tak často nepouští do těch šílených ječáků, u kterých praskají okenní tabulky.
Ještě bych se chtěl zmínit o hudebním posunu ID. Člověk by čekal při dnešním globálním mottu KOMPLIKOVANĚJI-RYCHLEJI-AGRESIVNĚJI změnu i u nich, ale není to tak docela pravda. Jednoduše proto, že víc K-R-A to prostě nejde. Proto struktura „písniček“ je o něco čitelnější, ale děje se to podle nepsaného vzorce 30 sekund ultrasložitostí následovaným zapamatovatelnějším motivem, který působí jako katalyzátor. Třeba se na trojce dočkáme ploužáku.
Co dodat víc? Těžko říct, jestli je to lepší než Catch 33 švédských bohů, ale pro mě osobně je to naprosto neoddiskutovatelná deska roku. Hodnocení je zde tentokrát pouze jako indikátor posouvání možných hranic daného žánru. Pro nepřipravené laiky „absolutně nestravitelné“, ale pro ty, kteří se nudí u takových Meshuggah

nebo Gorguts ABSOLUTNÍ NUTNOST! ..::.. 16.29/10