Novinkové, a v pořadí jejich třetí, album francouzských Jack Dupon bude asi to, co bude vévodit jejich účinkování na letošním revivalu RIO Festivalu, konaného teď již ustáleně u bývalého dolu poblíž Carmaux. Toto místo bude tradičním setkáním toho nejlepšího a nejvykutálenějšího, co RIO/avant rock momentálně nabízí, plus pár kapel přibraných do party mezi velké hochy. Jack Dupon nemá zatím takové jméno jako Present nebo Univers Zero, není to ovšem formace žádných začátečníků. Kapela má za sebou cca osm let tvrdé práce a již i mezinárodního uznání. Účast na RIO Festu, alfě a omeze celého stylu, může kapelu definitivně postrčit do popředí progového pelotonu, jako se z francouzských kapel povedlo na tomto festivalu třeba Nebelnest.

U francouzského...kecám, vlastně u jakéhokoliv avantprogu se to má cca tak, že jablko nesmí spadnout daleko od stromu a dobrý je tak, jak se mu dovede ve stínu jabloně dokutálet do osobité a neotřepané pozice. Stromem, onou jabloní, pomyslnou alma mater všech opozičních rockerů země galského kohouta jsou pochopitelně Etron Fou Leloublan. Jeden z pěti pilířů celého RIO je pro francouzskou hudbu tím, čím jsou pro italskou scénu Stormy Six, či pro tu švédskou génius Larse Hollmera. Pro francouzskou asi spíše svazující, protože tato země ve srovnání s ostrovními kolegy příliš mnoho kapel přeskakujících stín EFL nevyplodila. Z hlavy si vzpomenu na ´máme vlastní svět a je nám to fuk´ Art Zoyd a Volapük, většího úspěchu spíš dosáhli následovníci Magmy jako třeba Eskaton, Dün, či zcela univerzální a naprosto trestuhodně přehlížení Sotos.

Jinými slovy by se řeklo, že důvěru v Jack Dupon moc nemám a po poslechu Démon Hardi pocit přetrvává. Hodina v jejich podání je setsakramentsky dlouhá, album je místy sice svěží a chytré, ale nechává se strhnout v šílený vír kytarových onanií v podání Philippe Prebeta, takového otce Furata formace (je o 30 let starší než ostatní). Fláky se trochu nezvladatelně natahují (pět ze sedmi je devítiminutových), vytrácí se potřebný švih a sex-appeal poslechu. Zbytečně dlouhé kompozice se svou prázdnotou pasují spíš na menší alternativní festivaly v české kotlině, než na pódium určené pro zasloužilé veterány nerocku. Formace by potřebovala pořádně kopnout do řitě, sobě i posluchači, místo toho se předhozená témata vytrácejí a uvadají.

Překvapivě nejprotivnějším článkem poslechu je právě Prebetova kytara. Zatímco zbytek kapely by asi chtěl plodit něco srovnatelného třeba se švýcarskými Débile Menthol, Prebet to táhne strunami spíš ke King Crimson, Zappovi nebo Gong (ke všem to má velmi, velmi daleko) a výsledek je dost jalový. Pár momentů srandy je střídáno s nekonečnými variacemi hraných navíc na šíleně afektovanou kytaru a místy se poslech mění v mírné utrpení. Věci nepomáhá ani naprosto neinvektivní Arnaudův vokál a vytáhnout něco lepšího tak dá práci. Možná šestka Le Chateau de L´Elephant a začátek sedmičky Cravate Sauvage se trochu vymaňuje z kompromisu zbytku alba, ovšem to jsou fláky spíš jak od Zappy než od Dupona.

Démon Hardi se ani náhodou nepřibližuje k tomu, k čemu se kapela tak hrdě hlásí. Určitě ne na kulatém formátu. Chce se mi věřit a věřím tomu, že živá prezentace všem kompozicím dodá úplně jiný rozměr a všechna uznání nasvědčují, že tomu tak i je. Nicméně z alba je cítit neplodná úcta k velkým jménům, je tady opravdu kus Zappy, trochu Gong, trochu EFL, trochu toho a jinde tamtoho, ale vše v takových nejapných náznacích a gestech. No nevím. Naživo to musí být fakt o stoosmdesát jinde a doplněno o solidní divadlo, jinak nechápu, proč je kolem Jack Dupon takové haló. Průměr. Solidně zpracovaný, s příznaky kvality, ovšem ve výsledku průměr.