Moby Dick je bájná románová velryba, neulovitelná obrovská mořská příšera. Symbol všeho, za čím se člověk žene zbytečně, z rozmaru, a nikdy nemůže uspět. A nyní i druhá sólovka Jamese Cola. To, co dělá, je prý úzkoprofilovej rapovej fetiš, kterej se dá těžko popsat. Já se o to tak trochu pokusim.

James Cole vždycky přesahoval českej hip hop. V dobách, kdy českej rap opouštěl silný téma a pomalu připravoval flek pro dnes už samozřejmý ego-onanie, Cole s Hugo Toxxxem coby Supecrooo zásobovali hiphopovou scénu svejma surrealistickejma příběhama a nesmyslnejma perverznostma, doprovázenejma nevšedníma elektro beatama. Naprostej výmyk. Po (zatím) poslední desce Supercrooo se Cole vrhnul na sólovou dráhu. Má za sebou projekty jako Orikoule či Kapitán Láska a svoje tažení završil deskou Halucinace ze třetího patra. Konečný zadostiučinění, sólovej debut. Tam míchal funkový tóny s klasickou supercrooo syntetikou a položil základy svýho osobitýho soundu. A nyní, po třech letech, vychází Moby Dick.

Pokud by to někdo z nich snad četl, tady končí text pro zatvrzelý ortodoxy. Teď se totiž budu ukájet právě nad tím, že Moby Dick není vůbec klasická česká rapová šeď. Nic proti ní, ale barvičky jsou lepší.

Máme tu perverzní skladby plný mrdání, sarkastický masírky, ostře vyřčený ostrý názory. Motivační básničky, nadávky i prazvláštnosti, který zjevně nemaj hlubší smysl. Hudební syntetika, elektro beaty, často dokreslený kytarou. Někdo by řekl, že je to nová deska Supercrooo bez Toxxxe. Špatně. Don Koulion všechny praktiky Supercrooo nekopíroval, avšak vyhnal na úplnej vrchol stravitelnosti. A na něm bojuje s pochopením. Protože to určitě spousta posluchačů mít nebude, Moby Dick není sváča pro každýho. Budou si na něm pochutnávat gurmáni, ale i gastronomický hovada. Nic mezi tím.

Hudebně je deska tak nějak minimalistická. Někdo může říct, že je polovičatou hloupostí, ale tahle hloupost je sama sebou jen proto, že je tak chytrá, až se z toho zbláznila. Každá skladba vaří podle stejnýho receptu, jen tu a tam něco přesolí, někde nedokoření, ale výslednej pokrm chutná jak z michelinský restaurace. Nepamatuju si, kdy jsem naposled poslouchal hudbu, která svojí náplní nebyla moc bohatá, přesto se plná zdála. Ta prázdná místa nesou spoustu atmosféry a to se počítá. Na albu je taky zajímavej kontrast mezi drsnou a temnou hudbou a naopak vtipným a recesistickým textem. Tenhle střet ve výsledku vytváří dokonalou symbiózu těchto dvou prvků, která vyústí v propracovanou a dotaženou konečnou formu. To však platí jen pro pár flaků, spíš taková zajímavost.

Coulův přednes je napůl rapem, napůl zpěvem. Má osobitej styl, jehož součástí jsou klasický oudžejovačky, doplňující popěvky, ale i vostrej diktát nebo jemu už vlastní pitvoření hlasu, který dodává na vtipnosti. Kalhotky fanynek pak hydratuje frajersky nakřáplej hlas. Flow jako kráva, v Čechách mu můžou konkurovat maximálně Vladimir 518 a Řezník. Důležitý poznamenat, že zpěv je však na Moby Dickovi v o dost menší míře než na debutu.

James Cole je černá ovce hip hopu, rapovej hrdina ve světě metalu. Nedopustil, aby zapadl mezi nudnou českou scénu a vydal se na svůj vlastní výlet. Výlet, na kterej se s ním hodně lidí vydá, stejně jako ho spousta odsoudí. Jeho hudba není opravdu pro každýho a psát, jak k ní přistupovat, je blbost. Tohle si musí každej poslechnout sám a pak rozhodnout, jestli tomuhle jazyku rozumí. Chápu, že se najde velkej zástup těch, co si budou klepat na čelo, ale to je vlastně jen známka toho, že Moby Dick splnil svůj úkol nebýt hudbou pro kdekoho. A ještě jednu věc James Cole udělal. Jeho vášeň pro metal a reputace v hip hopu dokazuje, že jeden člověk může být součastí obou zdánlivě odlišnejch a u nás nesmyslně navzájem nenáviděnejch žánrů. Snad si to oba tábory uvědomí.