Erik Skodvin vydává na Miasmah především hudbu přistupující k temnotě jaksi nepřímo. Kreng, Kaboom Karavan, B/B/S/ a další, převážně vynikající projekty se pohybují porůznu v meziprostoru dark ambientu, klasické kompozice, soundtracku, volné improvizace, v němž je příklon k černé vždy patrný, ale nikdy jednoznačný. Někdo k ní navrací další barvy (Kaboom Karavan), někdo ji rozbíjí akustickými nástroji, často v ambientu poměrně neobvyklými bicími. Typické jsou určité odstupy, propracovanost, delikátnost.

Černý monolit jménem Hold jako by mezi ostatní vůbec nepatřil. James Welburn není formalista nebo manýrista. Jeho masivní basové drony směřuje přímo k efektu pohlcení paradoxním pocitem obrovské masy/prázdnoty. Jako reference se nabízí legendy epického drone/noisu Skullflower, mistři nekonečného vrstvení smyček Nadja, ale také hypnotičtí (raní a současní) Swans či nejsyrovější, nejbrutálnější polohy pochodů Godflesh/Jesu. Originalita není autorovou nejsilnější stránkou, ovšem je poměrně rozpoznatelný a především opravdu působivý.

Welburnova hudba sestává jednak z abstraktních/plochových smyček, jednak z víceméně rockových basových linek a bicích. Základní smyčka nebo smyčky vždy tvoří vtahující drone, nad nimi se budují či opadají další vrstvy, které dodávají hloubku. Takhle fungující skladby z podstaty nepřipouští zvlášť překvapivý vývoj, v tomto případě se však autorovi daří vyhnout předvídatelnosti - ano, songy převážně přímočaře gradují, ale nové motivy se vynořují pozvolně, nenápadně.

Všechny skladby jsou především proudem, dronem, ten však nezůstává v bezbarvých hloubkách, ale noří se v poloze blíže středům jako hudební obdoba šedé, která nemá odstínů padesát, ale tisíc. Tahle nekončící, neměnná, přesto organická masa je podstatou Welburnovy hudby, tím, co při pozornějším poslechu vtáhne do temných a přece jaksi povznášejících zvukových krajin. Snad bude lepší odkázat na zdánlivě minimalistickou šedou a černou Marka Rothka.

Abstraktní masu usměrňují bicí a basové rytmické linky. Za bubny sedí Tony Buck z The Necks a hraje hospodárně, možná až moc. O poznání větší údernost by lépe ladila s celkovým nátlakem alba, větší techničnost by zase mohla zdůraznit jiné aspekty, současný stav je lehounce nedomrlý. Basové linky někdy drtí a hypnotizují, jindy působí až příliš blízko rockovým konvencím. Přirovnání ke Swans, která se vynořují, mi nepřijdou úplně šťastná: Swans jsou bytostně rovní, Welburnovy rytmy víc houpou, případně se zasekávají. Jediným přímým spojením s nimi jsou právě některé z těchto nejzřetelnějších linek, které připomínají hypnotickou basu Chrise Pravdicy v současné podobě Swans. Drtivá houpavost má samozřejmě blízko J. K. Broadrickovi. Ale ono zmíněné sekání, lámání v náznacích připomene spíš kapely, které spojují godfleshovskou drtivost se složitějšími rytmy - velice volně God, Combat Astronomy, Ultralyd/Noxagt.

Welburna by bylo možné nazvat nejpřístupnějším z experimentátorů. Jeho struktury jsou průzračné, efekt přímočarý. Přesto se nevyplatí klouzat po povrchu. Rockovější aspekty hypnotizují, efekt se dá víceméně přirovnat k psychrockovému standardu s výraznou rytmikou a rozplizlými plochami, které jsou víceméně vedlejší, případně k black/doom kapele utržené ze řetězu konvencí (občas se vybaví Velvet Cacoon). Jenže vnímat Welburna takto znamená nechat si ujít jeho nejsilnější stránku. Víc se vyplatí (ono koneckonců podobně jako u VC) soustředit se na drone, jak na základní masu, tak na nenápadné nadjovské smyčkování dalších a dalších vrstev hudby odhalujících Welburnův skvělý cit pro barvu.

Poctivá, velice působivá temnota.