„That night, I watched people fucking on my computer. No one can see me looking anyway.“ Tahle dáma má talent na úvody. Minule (2011, Viscera) začínala ještě lépe: „I arrived to the city with an electric toothbrush pressed against my clitoris. After a few weeks it ran out of batteries.“ Pohled na ženskost ve všech možných aspektech, bez ostýchavosti, bez zábran, vlastníma očima je základem pro hudbu norské umělkyně Jenny Hval.

Předloňská Viscera kompletně prozkoumala ženské tělo: nikoli povrchově (či povrchně), ale zevnitř, skrz naskrz, bez zbytečné vyzývavosti, opovržení či odtažitosti, naopak často s příjemným nadhledem. Dalo by se mluvit až o jakési biologické poetičnosti. Novinka Innocence Is Kinky nemá podobný ústřední koncept, dotýká se celé řady různých témat, což se projevuje i ve větší pestrosti hudební.

Hudba a idea jsou u Hval celkově neodmyslitelně propojené. Podobně jako modernisté Eliot či Joyce (na kterého mimochodem na Visceře odkazuje) zaplétající různé jazyky, autory, styly do svých textů, Jenny nebývale těsně spojuje svůj hlas s tématem, o kterém zpívá; tak jako Joyce posouvá (literární) jazyk dál, aby mohl lépe zachytit lidskou mysl, tak Hval není spokojená s možnostmi tradičního zpěvu a přesahuje jej všemi směry, aby přesněji popsala své (tedy ženské) pocity a myšlenky.

Jenny Hval začala ještě pod jménem Rockettothesky jako víceméně klasický, byť kvalitní indie pop, ovšem velice rychle přešla k jeho subverzi. Debut pod vlastním jménem a rovněž první deska na skvělém labelu Rune Grammofon Viscera znamená veliký posun k experimentu. Folkové prvky se pojí s ambientem, obrovská zvuková propracovanost s nestabilitou skladeb; oproti jiným experimentujícím písničkářkám jako Grouper je Hval nesrovnatelně nepředvídatelnější. Novinka zní opět výrazně jinak. Proti poměrně masivní, na magicky působící zvukový komplex upjaté, zamyšlené a rozvážné Visceře působí Innocence Is Kinky jako rozjetá mladší sestra.

Skladby jsou kratší, rychlejší, vystupuje mezi nimi mnohem více rozdílů. Hlas přebírá naprosto centrální roli a experimenty s ním jsou ještě zběsilejší. Hval otáčí během několika vteřin z nádherné meditace do provokativního ječení, zpívá čitelně, nejasně, šeptá, křičí, vrství hlasové linky. Princip je popový, nástroje doprovází hlas, ale obě složky přecházejí daleko do experimentu. Oproti Visceře založené na kytarovém ambientu využívá novinka rockovějšího zvuku kytary, často kláves, bicí jsou úderné, repetitivní až primitivní, někdy je doplňují synth rytmy, jazzovost prakticky zmizela. Často z toho leze ostře rocková až punková provokace podobná ve své syrovosti Swans, ke kterým se Hval hlásí (viz poslední skladba), rozjetější, ale podobně jako Swans rock rozkládající (I Got No Strings, Is There Anything on Me That Doesn’t Speak). Vedle těchto momentů stojí nádherné folkové melodie (I Called, Amphibious, Amdrogynous). Obrovskou sílu má Oslo Oedipus, kde Jenny sahá až k náznakům rapu a kdy je v jejím hlasu strach; jsou to plačky nad oběťmi Breivikova bombardování, zachycení atmosféry momentu. Pravděpodobně nejsilnějším momentem je přízračný, temný, zefektovaný hlas Jenny v Give Me That Sound, hledání zvuku zahrnujícím black, doom i noise, který zpívá: „I want to sing like a continuous echo of splitting hymens.“ Útržky textů se prolínají albem, skladby se neustále mění, nálady střídají, vydávají nové a nové detaily.

Přes neustálé experimentování a vnitřní pohyb je deska nádherně uvolněná; její výjimečnost opravdu vychází prostě z uvolnění kontroly nad písničkou, ne z nějaké nucené snahy o originalitu. To je největší devízou novinky. V rozhovoru autorka říkala: „Měli jsme problém přirovnat vůbec k něčemu,“ což zní přehnaně, ale je těžké tohle tvrzení vyvracet. Jenny Hval plněji než kdy dřív využívá obrovský potenciál své renesanční osobnosti a nabízí obrovsky širokou škálu nálad, pocitů, zvuků. Těším se na desku, která ji letos překoná.