Blížící se koncert (9.12. Akropole s Fear Falls Burning) mne donutil oprášit poslední dlouhohrající řadovku Jesu, Conqueror. Rok 2007 je určitěVstup do jedinečného enigmatického Broadrickova světa je tak zapovězen – posluchač již do něj není vtažen, možná se sám sebe ptá, co Conqueror chybí, aby opět byl.rokem Jesu. Justin Broadrick letos doslova sype ze svého kabátu nahrávky různého druhu – ať už se jedná o split s Eluvium (kam přispěl třemi skladbami), dvě dlouhé bonusové písně z Conqueror, vyklízení šuplíků v podobě Pale Sketches nebo novinkové EP Lifeline. Výsledek a kvalita jeho konání se tak již implicitně nabízí v tomto konkrétním výčtu nahrávek. Ale nepředbíhejme.
Už EP Silver nabízelo možné alternativy příštího Broadrickova hudebního snažení. Uvolněnější atmosféra, takřka písničkové vyznění a jemný nádech melancholie. Posluchač by se nebál použít slova (rock)pop, kdyby ovšem poslech neškádlila syrovější kytara a nezapomněl na Justinovu minulost. Conqueror se pohybuje někde na pomezí dlouhohrajícího debutu a zmíněného EP. Už to ale nejsou monumentální pohřební pochody, kde každý krok znamenal pád do samoty a vnitřní nejistoty, Justin tentokrát nechává promlouvat své pozitivnější druhé já. Jak na Silver, tak i na Conqueror jsou písně poněkud kratší (až na Weightless & Horizontal, která nejvíce připomíná tvrdší začátky) a i v tomto ohledu se Broadrick přibližuje mainstreamu. Shoegae rozpitost, zasněný vokál, ano, Jesu se podobají legendárním My Bloody Valentine.
Avšak umírněnost není zásadní problém projevu Jesu. Conqueror postrádá variabilitu, deska je variací na jedno téma, jejich hlavní tvůrce je spokojený s dosaženým soundem a dál ho neposunuje. Na předchozích nosičích jemnost dostávala protipól v monolitických kytarových hradbách, duch jakéhosi tajemna se nesl po celé hrací době alba, plnost prožitku se o tento stavební princip opírala. Navíc, Conqueror jako hodinová deska nabízející skladby o jednom dvou hudebních motivech s malou gradací a jednou „dobromyslnou“ tváří (podpořenou

medově sladkým vokálem) je dost málo a to si člověk uvědomí hned po několika posleších. Vstup do jedinečného enigmatického Broadrickova světa je tak zapovězen – posluchač již do něj není vtažen, možná se sám sebe ptá, co Conqueror chybí, aby opět byl. S hudbou Jesu si člověk uvědomil svoji samotu, ta zde ale chybí (výjimkou opět budiž vynikající Weightless & Horizontal); naopak, z Transfigure zůstává pachuť z kytarovkové kýče.
Jsou to stále jedineční Jesu, ale určitě by to chtělo zvolnit s vydáváním dalších a dalších počinů a hledat cestu kudy dál. Kvalita následujících „vedlejších“ nahrávek tuto nutnost bohužel jen stvrzuje.