Zda-li jste četli recku od Ondrajse na druhou velkou desku Conqueror, tak vám dozajista neuniklo, že by uvítal zvolnění tempa, v kterém momentálně vychází jedna Jesu nahrávka za druhou. Což o to, jak na běžícím páse to je, leč mám tucha, že mně osobně to vůbec nevadí. A je jedno, zda jsem fanatický obdivovatel Justina Broadricka, či ba vůbec ne.
Chtě nechtě, pořád spatřuji v tvorbě Jesu pro mě onu velmi ceněnou, až dětskou upřímnost a ohromnou schopnost být průvodcem k těm nejvzdálenějším zrcadlům třináctých komnat. Přiznávám, už to nejsou až tak děsivě řvoucí odrazy, leč i pohledy za doprovodu nejnovějšího EP Lifeline nejsou mnohdy zrovna ty nejpříjemnější. To už by snad musel mít člověk vážně srdce z kamene, aby to s ním aspoň maličko nehnulo stranou.
I když je tvorba Jesu z období debutu ta tam, tak nelze přeslechnout jasný rukopis, který

už možná není tak impulsivní, temný a skličující, ale pořád uchovávající vášeň sdělení. Ano, čím dál tím víc přibírá nějaké ty jemné něžnosti. Ona leckdy přeci jen něžně podaná melancholie zabolí víc, než pořádná řada facek z jedné i druhé strany. Je to tak, Jesu se stávají písničkovější, popovější, zasněnější, klidnější, už neskáčí do rozbouřených vln na pokraji sil, spíš leží na odlehlém pobřeží a čekají na příliv. Tak jako tak si voda najde cestu k zaplavení plic.
První dvě věci Lifeline a You Wear Their Masks se převalují z jednoho nekončícího snu do dalšího, neburácí, plynou v nezaměnitelné monotónnosti, dávají prostor k do dálek odnášejícímu zpěvu, jasné melodie, skloň se a hltej. To mi tak napadá, že Lifeline je docela pecka! Jasně, You Wear Their Masks se maličko zdá variací na slyšené, ale sakra vadí to někomu, mně ne. Pomyslné vavříny na Lifeline si jednoznačně odnáší třetí Storm Comin' On, nejen proto, že se na jejím nahrávání podílela celá kapela, ale hlavně ji posvětila svým nádherným přednesem květena mnoha barev a vůní Jarboe. No jasně, není snad geniálnějšího spojení než Jesu a Jarboe, ok, na Neurosis nezapomínám, ale řekněte si nahlas Jesu a Jarboe, a

přesně tak to zní, geniálně! Už jenom pro tuto spolupráci doporučuji si ÉPé sehnat. Popálený ženskostí sleduji, jak mi rudne kůže, naskakují puchýře, škvaří se odkryté tkáně k nepoznání a stejně nedokážu ucuknout zpět. Poslední End of the Road je přesně ten chladivý obklad, který lze po předešlé bouři očekávat, osvobození… to už si jen vlny dorážející na břeh hrají s bezvládným tělem na první pohled směšný ping pong. Moc příjemná deska.