„Mým cílem je žít skutečně zbožným životem, vyjadřujícím se skrze hudbu. Pokud takto žijete, není v tom rozporu, neboť hudba je součástí podstaty věci. Být muzikantem je něčím skutečným. Vycházejícím ze skutečné hloubky. Má hudba je duševním vyjádřením toho, kdo jsem, v co věřím, mého poznání, mého jsoucna.“ JOHN WILLIAM COLTRANE

New Jersey, 6. prosinec 1964. Během následujících nočních nahrávacích session má vzniknout neobvyklé dílo. Se svou vizí jak vyznat lásku bohu, životu a hudbě vstupuje do Van Galder recording studio tenor saxofonista John Coltrane. Měl tou dobou zkušeností na rozdávání, hrál s mnoha největšími: Davisem, Gillespiem, Monkem, Ellinghtonem, Adderleym i Rollinsem, přesto právě během tří dní měl stvořit za asistence producenta Boba Thieleho a zvukového inženýra Rudy Van Galdera něco. Nebál bych se to označit v jistém směru i nepřekonatelného. Jako hlavní protagonisty měl kapelu, se kterou by si jistě dnes zahrál snad každý (snad

spíše jazzman) saxofonista. Trio pod Coltranovým vedením vynikajících a již prověřených muzikantů čítalo klavíristu McCoy Tynera, kontrabasistu Jimmy Garrisona a fenomenálního bubeníka Elvina Jonese. A Love Supreme, čtyři skladby čítající nahrávka. Každá skladba sama o sobě nádherná. Pohromadě natolik silné, že si posluchač snáze domyslí, že tentokrát mají skutečně ona zmíněná esa na srdcích mnohé. V hudebním životě to nejdůležitější, co John Coltrane chtěl na své posluchače přenést, věc, která byla v jeho životě velmi důležitá. Byla to víra v boha, pro mnohé by mohla znít tato věc směšně, avšak směšná rozhodně není. John Coltrane byl génius. Jako mnozí té doby (myšleno období padesátých let a koneckonců dřívějších i pozdějších) propadl heroinu. Mocnému tvůrci a snad ještě mocnějšímu zabijáku talentů. John Coltrane se dokázal tomuto návyku vzchopit a po znovunalezení víry v boha, pro Coltrana nejmocnějšího tvůrce, se mu rozhodl vzdát holt. Inspirován láskou ke své druhé ženě Alice Coltrane (později nahradila McCoy Tynera v Coltranově bandu), svému prvorozenému synu, inspirován špinavými talíři a plenami. To se jal opěvovat na A Love Supreme, právě nejsilnějšího tvůrce. Právě za každodenní lásku, kterou mohl cítit. Z radosti jménem hudba, kterou měl a chtěl rozdávat lidem se zpovídá na necelých třicetitří minutách, právě z tohoto všeho. V první chvíli pocítíte, že jde o vyznání a nejedná se pouze o desku, jedná se o něco, co se odehrává v duševní rovině. Nechová se bigotně, proplouvá jako vzpomínky. Umí zabolet, hladit a bouřit, jak to dovede právě ona a život sám. Podívejme se na ní trošku neobvykleji.

Přiznám se, že jsem osobně velmi přitahován osobou Johna Coltrana.

Čím více se dozvídám o jeho osobě, spatřuji v A Love Supreme paralely s jeho osobou. Jako bych měl pocit, že spatřuji něco jako (takovou majinkou Marastí) autobiografii ve zvukové podobě. Pokusím se začít.

Dějství první: Acknowledgement (Potvrzení, Uznání)
Viděl bych tuto skladbu, která zní dosti jako zrození člověka a dospívání (nemyslím, že by byla dětinská nebo pubertální), ale představuje život génia, který se setkává s hudbou. Jeho otec byl amatérský muzikant a k hudbě měl bezpochyby Johna Coltrane již od dětství blízko. Pomocí velmi vyspělé kompozice modálního jazzu jakoby sděloval, jak se k hudbě dostal. Z jistého pohledu jakoby se setkával i s bolístkami života. Objevoval to, co musel objevit.
Navíc v dosti útlém věku začíná objevovat svou A Love Supreme, potkává jej pomalu, ale velmi jistě, jak je pomocí motivu na saxofon ve skladbě

sdělováno a přichází múza, která protkává celou skladbu, ale je tak jistá v mnoha ohledech, kdy se konci kompozice láme (ten motiv je v tu chvíli oproti Coltranově přirozenosti až Milesovsky klidný), posléze přechází v Coltranův zpěv „A Love Supreme A Love Supreme A Love Supreme A Love Supreme“ až motiv končí, kapela bez Johna následně přestává - McCOY, posléze přestává Elvin a skladbu v poklidu na kontrabas dohrává Jimmy. Největší jistotu tedy John Coltrane dostává, že jeho vrcholná láska a životní cesta je hudba. Miluje ji nadevše.

Dějství druhé: Resolution (Rozhodnutí)
Resolution by se dala přiřadit k období, kdy John Coltrane poznává hudbu z přeci jen profesionálnější stránky, kdy roku 1943 narukoval k námořnictvu a kde s Hawaai Based NAVY bandem přehrával standardy bebopu třeba od Charlieho Parkera, který byl jeho velkým vzorem. Již známý jako „TRANE“, měl tu čest setkat se samotným Parkerem. Nicméně na kariéru muzikanta si musel ještě pár let počkat, kdy se po vystřídání několika zaměstnání v roce 1949 stává alt saxofonistou big bandu, kterému velel Dizzy Gillespie, kde zůstává až do rozpadu tohoto tělesa v květnu 1950, nadále zůstává Gillespiem v jeho malé skupině, tentokráte již jako tenor saxofonista. Posléze se však vrací do Philadelphie, kde hraje přeci jen s různými muzikanty a bandy té doby, dokud v roce nenásleduje jinou velkou osobnost, která mu dá jméno pro jeho další vývoj, asi největší.

Dějství třetí: Pursuance (Hledání)
Třetí kompozice na desce je kompozice, která má nejuvolněnější uzdu fantazie. Je možné ji s trochou nadsázky označit jako kompozici let 1955 – 1959, která byla pro Trana skutečně plodná. A pomalinku ale jistě z něho začal být skutečně výrazný zjev tehdejší jazzové scény.
Angažmá u jedné z největších osobností hudby dvacátého století, lišáka s trubkou místo taktovky Milese Davise. Nyní se stává hráčem, který má skutečné možnosti ukázat, co přesně v něm třímá, ačkoli mnozí by nejraději tou dobou viděli Johna pryč z Milesova bandu. Miles je pevně přesvědčen o jeho talentu. Nahrazuje velkého Sonnyho Rollinse, s nímž má oproti Milesovi společný předpoklad, totiž dokáže kompozici daleko více rozehrát. S Davisem nahrává několik desek (tou dobou u muzikantů jejich formátu nebyl problém zkomponovat čtyři desky do roka)

a následně Milese opouští v dubnu 1957, aby zaznamenal kratičkou spolupráci s Theloniousem Monkem (noční můry kritiky tehdejší doby se sešly), kdy bohužel jejich společné nahrávky jsou spíše (jejich spolupráce trvala pouze půl roku) vzácností, jedná se pouze o živé nahrávky a vrátil se zpět k modálnímu bandu Davise.
Tou dobou zbaven své závislosti na heroinu je posedlý zlepšováním se na svůj nástroj. Je jak na houpačce - během posledních let stihl nahrávat s Cannonballem Adderleym, Sonny Rollinsem a dalšími. S přestávkami spolupracuje s Davisem a zároveň již staví svůj kvartet.

Dějství čtvrté a poslední: Psalm (Žalm)
Nejemnější skladba se skutečně tesklivou atmosférou jakoby předznamenávala mnohé. Je jemňoučce vyvážená. Děkující a šťastná, vše, co Coltrane zahrál v této skladbě je odříkávání jeho modlitby (existuje k ní text), kdy se dokázal zbavit nešvarů a měl věci, které tolik miloval: rodinu, hudbu, kterou dělal pro lidi, aby jim předával svou radost a po letech školení u slavnějších se stal pánem svého kvartetu.
Tou dobou již nahrál se svým kvartetem řadu desek, např.: Bluetrane, Soultrane, Ole Coltrane, Giant Steps či My Favourite Things a měl natočit pár desek, kdy byla jeho víra čím dál silnější, pojetí hudby se stávalo avantgardnějším (snad i následkem užívání LSD) směřující k free jazzu a pro mnohé nepochopitelnějším. Jeho kvartet byl nakonec nahrazen i jinými muzikanty (často rozšířen), ale přesto nad Coltranovým hledačstvím byla jedna věc znamenající ještě více. Bylo jí zdraví.
Coltrane dle svědků neměl rád doktory, až osudového 17. června 1967 podlehl v ukrutných bolest v Huntington Hospital (Huntington, New York) rakovině jater. Bylo mu čtyřicet let. Mnohými odsuzován, mnohými obdivován. Nenáviděn i milován.
Prošel od bebopu přes modální jazz, dostal se až k free jazzu. Mezi tím vším ční A Love Supreme. Dnes, kdy by mu bylo osmdesát let, je považován za jednu z největších legend jazzové hudby. Po jeho smrti na jeho hru přísahají celé generace hudebníků. A Love Supreme zahřála srdce nejen oddaných fanoušků jazzu. Mnohokrát vzpomínán samotným Milesem, milován Garrettem i Marsalisem. Přehráván Johnem Mclaughlinem, zmíněn U2, Sheryl Crow, Christinou Aquilerou a zbožňován Henry Rollinsem - pan John Willliam Coltrane. Tenor mnohých srdcí, revolucionář a snílek… JOHN WILLIAM COLTRANE.

V roce 1971 byl Africkou pravoslavnou církví John William Coltrane prohlášen za svatého a byl mu vysvědcen kostel St. John Will-I-Am Coltrane church v San Franciscu.